Iva runs & walk Singapore

Ahoj všichni,

Po chvilkové odmlce jsem zase zpátky :) Určitě většina z vás sleduje můj instagram, a tak víte, že  jsem běhání nepověsila na hřebík, jak by se podle blogu mohlo zdát, akorát se sešlo tolik věcí najednou, že jsem za poslední 3 měsíce neběhala tolik, jak bych si představovala.

Iva runs Prague International Marathon 2016

Jsou to více jak dva roky, kdy jsem si řekla, že bych si ráda zaběhla maraton, a jsou to téměř dva měsíce od chvíle, kdy jsem na Staroměstském náměstí proběhla velkou modrou bránou s nápisem Prague International Marathon 2016..

ZÁTOPEK... Když nemůžeš, tak přidej!

Když jsme malí, máme všichni nějaké idoly a vzory. Pak nám do cesty vstoupí puberta a pomyslný rozum a najednou vzory nikdo nemá, protože "chce být originál" a nechce být jen kopií někoho jiného.

Ano, to je moc hezké, tak mi ovšem vysvětlete ty stovky současných blogerů, které sledují tisíce lidí, a všechny ty stejné fotky na sociálních sítích s bílým stolem, MacBookem, tulipány, kafem a diářem.. Prostě originál vedle originálu :-D

Sportisimo Prague Half Marathon 2016

Třetí pražská půlka je za námi ! :-) 

¨

#LunarEpic Flyknit in Prague !

Když mi minulý týden přišel dotaz na to, zdali mám 3.3. večer čas na jeden event od Nike, nepřemýšlela jsem ani minutu. Jasně, že mám! Nike je moje srdcovka a pro srdcovky se čas udělá vždycky přeci! (To, že každý čtvrtek mám výuku do 21:30 protentokrát pomineme J)

M.R.C.I.N.A. Od Tatier k Dunaju - část 4.

První úsek strmým pádem v naprostém slejváku, podívaná, jak se nad Tatrami blýská, slalom v bahně mezi splavenými větvemi a kamením a spánek pod kostelními zvony. Toto jsou jedny z nezapomenutelných okamžiků štafety Od Tatier k Dunaju. V tuto chvíli mám již za sebou svůj poslední úsek, kde jsem opět zmokla, a zbytek naší posádky se připravuje. Fyzicky už to moc nejde, tak alespoň psychicky.

M.R.C.I.N.A. Od Tatier k Dunaju - část 3.

Že někdy budu spát u kostela by mě nikdy nenapadlo. Před medvědy jsem možná utekla, ale co ti duchové v kostelní zahradě? Naštěstí jsem po druhé ovečce na mostku usla ...

ještě pohled na naši první přestávku v restauraci :)

M.R.C.I.N.A. Od Tatier k Dunaju - část 2.

Slyším jen své kroky a sem tam zvuk blížícího se medvěda...

M.R.C.I.N.A. Od Tatier k Dunaju - část 1.

Při přejezdu vidíme, jak nad Tatrou sa blýská, hromy divo bijú, ale na trati je sucho...  

(Týmové foto ve slušivých Dare2b barvách :)

Běhej Lesy Lednice 2015

Když se mě v červnu několik přátel ptalo, kam letos v létě opět vyrážíme za dobrodružstvím, sama jsem nevěděla, co odpovědět. Je to zvláštní, člověk jako já, který má život naplánovaný téměř na minuty, nevěděl, co bude dělat v létě. Zdali se naše velké cestování bude opakovat, nebo se objeví jiné příležitosti.. 

M.R.C.I.N.A. VLTAVA RUN 2015

Když jsem před 13 měsíci zaběhla svůj první půlmaraton v životě, byla jsem vyřízená, zpocená, ale hlavně šťastná a hrdá. Hrdá sama na sebe, jelikož jsem uběhla 21 km, a ani na kritickém 18. kilometru  neskončila a nedošla do cíle, ale doběhla a dostala banán, pivo a medaili...

Iva Runs Srí Lanka

Mohlo by se zdát, že jsem přestala se svým největším koníčkem, běháním. Ale není tomu tak. Ba naopak, běžecká výbava letěla i tentokráte se mnou, na Srí Lanku... 

No stress, relax .. Welcome to village

'V kolik zítra vstáváš?' 'Nějak před sedmou, chci jít ráno běhat.' .. 6:43 zvoní budík, ale já jsem zachumlaná v peřině z opravdového peří - takové té těžké, ale příjemně těžké... No co se asi nestane - budík odkládám další hodinu a půl. Té peřině se prostě nedá odolat. A tak je to doma se vším...
Vy, kteří jste třeba kvůli studiím opustili domov a přestěhovali se, to nejspíše znáte. S každým návratem domů se to opakuje. Padne na vás nostalgie a všechno se vám vrací, a i když se snažíte bojovat, je to jako s větrnými mlýny. Když jsem se před několika lety přestěhovala do Prahy, můžu říct, že jsem celkem razantně změnila filozofii svého života spojenou s každodenním rituálem - už jen třeba zmiňovaná snídaně, žádné sladkosti ve spíži, či večerní padla v jedenáct. Budík mi tak ráno nevadí a opravdu vstanu. 

Celé je to ale o tom, že když se vrátím domů na Moravu, tak na mě padne všechna ta nostalgie - na podzim vzpomínám, jak jsem po škole pouštěla draka za domem na poli, v zimě se mi vybaví dvoumetrové závěje, ve kterých nám taťka udělal velké iglú a k tomu různá sněhová bludiště. Na jaře zase cítím vůní šeříků, které rostou za plotem v každé sousední zahradě, a v létě - bazén, pohoda a knížka. Je to krásné mít vzpomínky, které nemizí a naopak si je člověk často připomíná. K těm vzpomínkám se mi ovšem doma vrátí i mé staré zvyky - spaní do devíti, věčné odkládání budíku, spořádání pytlíku brambůrek na posezení nebo usínání na gauči u televize a pak pomalé šourání se v jednu ráno do postele, když mě vzbudí nějaká střílečka v televizi, která je samozřejmě celou tu dobu zaplá. 

Beru, že všechno z toho není zase tak špatné - třeba se čas od času prospat do devíti, nebo usnout v teplém obýváku u praskajícího krbu (a televize - která je vlastně tak nudná, že usnu :P ). Ale ty brambůrky - ty mě trápí, ale prostě stále nemám tak silnou vůli neotevřít tu skřínku, která je plná zabalených nezdravých věcí, mých bývalých kamarádů, - jako jsou zmiňované brambůrky, čokolády a tyčinky... 

Každopádně relax doma je k nezaplacení. Celé jsem to uvítala loni, kdy jsem při škole pracovala v průměru 120 hod/měsíčně v Kofole a doma jsem doslova a dopísmene vypla. V půlce baráku totiž není pořádný signál - takže se mi dovoláte někdy až na potřetí :). - skoro jako v Amazonii, kde jsem byla totálně out of signal po celé  čtyři dny a bylo to naprosto osvěžující (samozřejmě na tom mělo svůj podíl i intenzivní sluníčko).

Dnes mám práci volnější a o dost méně stresující, ale i tak si dokážu pobyt doma maximálně užít a k telefonu téměř nechodit. V Praze jej mám stále v ruce. A proto, i přestože jsem v pondělí odkládala budík hodinu a půl, tak jsem se pak po snídani převlékla a vyběhla do přírody .. V tu ránu jsem si vybavila básničku J.V.Sládka: Velké širé rodné lány, kterou jsme se v primě učili stále znova a znova až nám dodnes zůstala společně s Polednicí zaryta hluboko v paměti.

Není důležité mít spoustu času, ale je důležité umět odpočívat a zrelaxovat. 

A jaká je vaše forma relaxace, odpočinku po náročném pracovním /studijním týdnu ?


Nezapomeňte, že i tento týden běží naše týdenní challenge. Každý večer rýmujeme na našich G+ profilech (mém a Luciiném), tak nás nezapomeňte sledovat a případně připojit nějaký ten další veršík!

i.

#RUNDIRTY 

Enjoy the little things

Krásný den vám všem :).

Nečekaná informace - druhého prosince v Praze napadly tři milimetry sněhu a televizní noviny hned měly čím vyplnit půlku své relace. Jaké překvapení. Nikoho nezajímá, že prvního prosince byla námraza všude v republice kromě Prahy. Ale v úterý v Praze nasněžilo a nevyjely tramvaje a je potřeba říct to celému světu..

Jak vypadalo mé úterní ráno? Vcelku normálně - budík na šestou (dobrá, to není úplně standardní, ale tentokrát jsem si o hodinu přivstala), snídaně, Snapchat prvního sněhu v Praze Brazilcům (oni jsou hrozně šťastní, když vidí sníh - mluvím o těch z Amazonie, logicky) a cesta na tramvaj - přesně za 20 min jsem byla objednaná u ortopeda.. "Slečno, my dneska jen tak nevyjedem, včera jsme zamrzli a stojíme tady celou noc" hlásil mi řidič už z dálky, když viděl, že se chystám přebíhat cestu na nástupní můstek. Pak jsem se podívala před sebe a vidím červeného hada přibližně desíti tramvají, který se vine až k Želivskému. "Ale jezdí náhradní doprava, autobus X5 každých dvacet minut"  "Dvacet? O půl osmé ráno? Aha..." Zachumlala jsem se do svého šálku a vyrazila směr Želivského, v naději, že tam snad už bude normální spoj. Nebyl. Nutno podotknout, že jsem měla samozřejmě sukni na základě naší týdenní výzvy s Lucií. Dopadlo to tak, že jsem si dala ranní rozcvičku, krásné čtyři kilometry k doktorovi pěšky. Očividně tak dopadla většina pacientů, jelikož půl hodiny po mé objednané hodině zde seděl jen jeden pán. Díkybohu je ordinace kousek od školy, tudíž na cvičení jsem dorazila včas. 

Do práce jsem si dala další tři kilometry chůze skrze centrum Prahy. A to bylo boží! Ticho. Žádné cinkání tramvají, které z duše nenávidím. Někteří lidé po cestě proklínali zimu společně s dopravním podnikem, ale těch bylo pramálo. Dokonce mi přišlo, že většina kolemjdoucích si chůzi užívala. Ostatně, kdy jindy máte příležitost projít se centrem, v tichu? Moc často ne, protože většinou v těch uzvoněných tramvajích sedíte. Teď, pokud jste se nechtěli mačkat v metru, na které se údajně stály fronty, tak jste se prošli a měnili si úsměvy s okolním světem. Byl to balzám na duši. :)
A tak jsem si uvědomila, jak málo stačí člověku ke štěstí. Radovat se z maličkostí. Nebýt stále nafouklý a nepříjemný na sebe i na celý svět okolo.

V úterý jsem si ušla přibližně deset kilometrů, jenom proto, abych se dostala k doktorovi, do školy a do práce. A po celém tom ulítaném dni jsem přišla domů, převlékla se a šla běhat. Nebyla ledovka. Vzala jsem si čelovku (tu, kterou jsem naposled použila v Amazonii - takže jsem pocítila krajně sentimentální atmosféru, když jsem ji nasazovala na hlavu), rukavice, kuklu a vyběhla jsem. Jsem ráda, že můžu opět běhat - sice pomaleji než šnek Lojza, kterého jsem chovala na zahradě, když pršelo (se sluníčkem pak záhadně zase zmizel), ale běžím. A to mi dělá radost.


Stejně tak, jako když za vámi přijede váš kluk, aby po roce zase něco ukuchtil. Sklidil všechny chvály, jaké je jeho veledílo vynikající (protože vážně bylo) a to mu vystačí na další rok, než se zase objeví s nákupem ve dveřích.




A k tomu všemu mi v pondělí přišly dvě zásilky. Jedna od Holek ve formě, se kterými jsem vyhrála jejich soutěž. Ale to důležitější bylo pod tímto balíčkem. Dopis. Ručně psaný, který jsem nedostala krásných deset let. Kdybyste mě viděli, jak jsem se culila při rozbalování a čtení tohoto psaní, tak si řeknete, že jsem divná. Ne, nejsem. Ale dělají mi radost prosté věci, jako například dopis ve schránce - který vlastně dnes již není prostý, protože jej téměř nikdo nepíše. Ale moje Lucie ano! (Ale zase se musím pochlubit, že já ji dopis z Brazílie taky napsala :))..


A o tom to je! Každý den najít maličkost, která nám udělá den veselejší a radostnější. Ať už je to ticho ve městě bez tramvají či otevření schránky, kde mezi letáky najdete rukou psaný dopis. A jde to, i když je zima, pod mrakem a sluníčko v nedohlednu. To mi věřte. :-)
i.

Running is cheaper than therapy !

Během své neběžecké pauzy jsem si stále říkala, proč mi to běhání tolik schází. A protože jsem měla dost času nad tím přemýšlet, přišla jsem na následující důvody. V první řadě je u mě běhání už vytvořeny návyk, proto když prostě minimálně čtyřikrát v týdnů nevyběhnu, cítím se nesvá a stále mám pocit, že mi něco schází, že můj to-do list není plně vyplněný a prostě je tam jednoduše řečeno díra. V druhém případě se určitě jedná o pravidelnou dávku endorfinů, na které je tělo už zvyklé, a v nějaké míře je ode mě očekává. A do třetice jsem měla až moc volného času na jiné aktivity (Což mi v říjnu přišlo vhod, protože mě v listopadu opustila má soul mate a odfrnkla si za oceán, a před jejím odletem jsme měly v plánu plno aktivit. Tudíž můj veškerý běžecký časový arzenál padl na náš společný to-do list). Určitě je důvodů k mému stesku po běhu mnohem více. Teď mě ještě napadá i klasické ženské trauma, sotva se přestanete hýbat, hned na sobě vidíte minimálně tři kila nahoru (a ta, která říká, že to tak není, tak bych ji zaprvé moc ráda poznala, a zadruhé si myslím, že prostě žádná taková není :) ). 

V mé rodině moc pochopení pro běh nenajdete. Je to smutné, ale je to tak. Sotva jsem řekla, že jsem si přetížila nohu a mám pauzu, už byla ve vzduchu slova odrovnat si zdraví na celý život, nedostatek času na školu atd. A protože má drahá Lucie už je pryč, tak jsem část svého volného času věnovala přemýšlením nad věcmi, které mi běhání dalo. (Původním plánem bylo s tímto seznamem doma argumentovat, pak jsem si ale uvědomila, že v jistém věku již nejste povinni se doma zpovídat a obhajovat svá rozhodnutí - teď samozřejmě nemluvím o rozhodnutí přestěhovat se na dva měsíce někam do Amazonie ;) ...).

Vzala jsem si tužku a na papír si sepsala všechna má běžecká PRO:

1) TIME MANAGEMENT

Kdo dělá nějaký sport, studuje, má partnera a k tomu všemu ještě práci tak zakýve hlavou nahoru a dolů, že to s časem není nejjednodušší. Kolikrát jste si vy, kývající hlavou, přáli mít den s třiceti hodinama? Minimálně během zkouškového každý den, resp. každý večer, kdy jste se podívali na hodinky a zjistili, že už je zase čas jít spát, abyste ráno normálně nastartovali a mohli začít biflovat další naprosto důležité a pro život nezbytné (!) informace. A k tomu všemu ještě připočtěme smartphony se spoustou zábavných a zajímavých aplikací, které umí všechno, jen ne vysněné prodloužení dne. Zato ale umí báječně jeho opak! Zkuste si zkombinovat všechny zmíněné aktivity co nejefektivněji, abyste všechno stíhali. Pokud vám na všech aktivitách záleží a baví vás, tak se to brzy naučíte a time management se vám rychle vryje pod kůži.

2) VYVÁŽENÁ STRAVA

Asi žádné překvapení, ale s během se zvyšuje spalování a tudíž je potřeba většího příjmu. Ale ne ledajakého. Už jsem zmiňovala, že toho moc o lidském těle nevím, jelikož jsem v biologii na gymplu nikdy nedávala pozor. Ale s během byla potřeba si určité znalosti doplnit. Především výživa a složení potravin. V krátkosti řečeno, jedna z mnoha věcí, které jsem se díky běhání naučila, byla snídaně. Dnes bych ráno bez pořádného jídla nevyšla z domu. Také jsem změnila a stále měním své stravovací návyky a snažím se jíst víc a víc zdravěji a co nejvíce vyváženěji - to třeba znamená, že se snažím omezovat kupované obědy a doma si je hezky krabičkuju. Mezi mé velké pokroky řadím i snahu naučit se jíst ryby - ale ne, mami, neraduj se, i letos zůstane můj kapr při štědrovečerní večeři netknutý. 

3) DOMÁCÍ OVOCE A ZELENINA

Je vám patnáct a po škole chcete jet se svými spolužáky do města, sednout si do parku, a když spadne listí, tak do čajovny, ale vy se místo toho všeho otočíte a jdete pěšky domů, na vesnici, kde doslova chcípl pes. Odpolední program je častokrát jasný, buď máte na pořadu dne sbírání jablek, švestek, rybízu nebo pletí zahrádky. 'A proč to všechno? Vždyť to stejně nikdo nejí!' pravidelně jsem odporovala rodičům. Haha, co já dneska dám za jablíčka z vlastní zahrádky, za mrkev ještě neočištěnou od hlíny, čerstvé maliny do ovesné kaše.. Joo vitamíny, bio vitamíny. Dneska to jsou všechno mí nejlepší kámoši :).

 
4) KRÁSY VENKOVA

Není to tak dávno, co jsem tady psala o vesnici a možnosti běžet doleva nebo doprava. To se nezměnilo, ale co se změnilo je délka. Čím déle vydržím běžet, tím delší trasu zvolím a můžu běžet rozmanitou přírodou a mezi lesy. Přesně tam, kde mi to bylo nudné procházet se, když jsem byla menší. V dnešní době jsem nejšťastnější, když si můžu obout své tenisky a vyběhnout někde mimo pražské ulice, mimo ruch, prostě opravdu utéct realitě :). 

5) SPÁNEK

Nechápu, jak jsem na gymplu mohla fungovat s pěti hodinami spánku. Od malička jsem byla spáč, ale prostě nějak se mi to na střední škole vytratilo, každopádně teď jsem ráda, že mám své spací období zase zpět. Když dnes nemám naspáno minimálně sedm hodin, jsem ve dne naprosto nepoužitelná a s odpoledním/večerním během se rovnou ráno můžu rozloučit. Čím více člověk běhá, tím vice musí odpočívat, a po dlouhých bězích zde platí naprosto přímá úměra. 

Běh je stvořený pro všechny a každému přináší něco jiného. Mě mj. přinesl i těchto pět důležitých poznatků do života, které zase vedly k dalším věcem.. ale to už je zbytečně složitý řetězec.. :) 

i.

Relax, Refresh, Recharge ...

Že jsem v minulém příspěvku psala něco o bolesti v lýtkách, a že jsem byla naivní? Ano, je to všechno pravda, která se mi vymstila. Nemůžu říct, ze jsem to i tak trochu nečekala, jelikož nějaký ten pátek už běhám. Ovšem vidina zaběhnutého druhého půlmaratonu v sezóně byla silnější. A jak to celé kromě osobního rekordu dopadlo? Pětitýdenní neschopností a rekonvalescencí. Bolest se přesunula z lýtka na holenní kost a diagnóza ortopeda byla jednoznačná: 'Klasické běžecké zranění. Normálně jste tu kost přetížila, slečno.' 'Aha, díky pane doktore. Naštěstí jste alespoň vyvrátil mé černé myšlenky o únavové zlomenině.' Tudíž následovaly dva týdny magnetování a dalšího odpočinku. Který vlastně přišel i vhod. :)

No a co teď? Jak naložit s tímto volným časem, který jsem měla rezervovaný pro své nové zářící Nike botky? Díky Michelle jsem objevila kouzlo vany (to, které jsem ztratila v mládí, kdy mi na Vánoce přestal Ježíšek nosit zelenou, extra-pěnivou pěnu do koupele se žabákem na etiketě a voňavý dětský šampón, po kterém neštípaly oči). Vzhledem ke své nutnosti stále něco dělat jsem si čas na čtení našla vždy večer, kdy jsem sáhla po knížce ležící na nočním stolku a automaticky ji otevřela v posteli. A ano, je večer, svítí lampička, já mám už vyčištěné zuby a jsem v pyžamu - šedé buňky mozkové tuší, že je čas na tu nejposvátnější část dne - spánek. Proto, ačkoli jsem se mohla snažit sebevíc, do tři stránek jsem nad knihou regulérně vytuhla a za dvě hodiny se vzbudila s křečí v krční páteři a obtiskem skrčených stránek na obličeji.
Proto jsem zvolala hallelujah, když jsem si doma po jakkoliv náročném dni napustila vanu a oněch 60 min klasicky věnovaných běhu, tentokráte strávila ve vodě s knihou v ruce. Bohužel jsem usoudila, že knihy z knihovny se zde nehodí. Tak zaprvé, kdo ví, kde všude se válely, a všechny ty bakterie by mi naskákaly do vody a zadruhé vracet pravidelně do knihovny knihy se zvlněnými stránkami taky není moc super pocit. Proto je potřeba obětovat své knihy z vlastní (či rodinné) knihovny, na kterých se sice zmíněná hodina ve vlhku také podepíše, ale kniha je vaše vlastní, tak se nejedná o takový průšvih.
Klasická otázka: proč nečtu ve vodě časopisy? Především proto, že ze současné trafikové nabídky si čas od času kupuji Respekt nebo Run za jediným účelem - jsou lehké do kabelky a mají krátké články (nemluvím o Tématu týdne v Respektu), tudíž na cestu do/z školy/práce emhádéčkem jsou pro mě ideální. Rozečíst si kapitolu knihy a pak zase zapomenout děj je pro mě trestuhodné. Proto volím knihu jen tehdy, vím-li, že mám čas půlhodiny a více..

A jaké knihy jsou v mém současném čtenářském deníku? Neběhám, tudíž běžecké!

V půli listopadu mi dorazila výroční kniha Škorpilova škola běhání šedesátníka Miloše Škorpila - autora webu bezeckaskola, jehož jsem pravidelným čtenářem. A ačkoli znám většinu jeho tipů a triků a rad běžcům, pořídila jsem si tuto publikaci především, protože  jsem #booklover, mám ráda vůni nových knih :), ale také, abych si ji mohla kdykoliv kamkoliv vzít a nalistovat si téma, které si chci zrovna přečíst a nemusela kvůli tomu zapínat počítač a googlit. Knížku jsem přelouskala během dvou cest vlakem mezi Prahou a mou domovinou na severní Moravě (= 8 hodin). Opět jsem si obnovila běžecké teze, mýty a fakta, ale také se dozvěděla nové informace o běžeckém stravování (i když ty se taky mění jako móda tygřích vzorů) a prostudovala běžecké tréninkové plány. Vyzkoušela jsem protahovací cviky a slibuji, že je budu dodržovat! (většinu,... ok, tak alespoň půlku :). Miloš Škorpil píše velice čtivě a jednoduše, tudíž kniha je vhodná i pro odpočinkové chvíle - třeba, když zrovna relaxujete po dlouhém běhu. :)

 Druhou knihou, kterou v poslední době také hodně listuji je Běh a maraton - úplný průvodce. Tuto knihu jsem si zakoupila v euforii z prvního zvládnutého půlmaratonu v dubnu. Je to výborná encyklopedie pro běžce začátečníky i pokročilé. Člověk v ní najde popis lidského těla a svalů, které takový anatomický analfabet jako já absolutně neovládá. Dále je zde přehled posilovacích a protahovacích cviků, výživa a rady, jak předcházet zraněním. Pokud poslední zmiňovanou kapitolu přeskočíte, tak si pak rovnou můžete nalistovat kategorii zranění, kde jsou popsané nejčastější běžecké úrazy, možnosti léčby a rekonvalescence. A opět zde nechybí tréninkové plány pro tratě klasických délek (5km, 10km, půl/maraton). Kniha je plná fotografií, což mi zrovna u zmiňovaných cviků nadmíru vyhovuje (není snad nic horšího než popis cviku bez ilustrace). 

A poslední, ovšem neméně důležitou, knihou pro mě je Born to run. Na tuto knihu jsem se chystala doslova rok, ale pokaždé mi do toho něco vlezlo (nejčastěji studijní publikace, poté zmiňovaná síla spánku a na dovolené tropický déšť, který tuto knihu totálně zlikvidoval, ovšem brazilské slunce si s tím umělo poradit. Kniha dnes sice nevypadá jako nová, zato má pořádný životní příběh - za což byla má sestra určitě vděčná, když jsem jí knihu po letní výpujčce vracela - zde vidím výhodu knih s externím obalem - když jsou zpátky v obalu v knihovně, nikdo na nich nic nepozná ;). Příběh běžce, který si říká Caballo Blanco, mě naprosto uchvátil a dovolím si tvrdit, že se tak stane každému čtenáři, který má minimálně co dočinění s během. Poutavý a nevěřícný příběh je ukázkou toho, co všechno lidé svou vlastní vůlí, silou a přesvědčením dokáží. Čtení této knihy mě obohatilo o nové postřehy a myšlenky, které mi dosud vězí v hlavě, a stále mě nahlodávají o nich přemýšlet a dívat se na běh z jiného úhlu pohledu.

Všechny výše zmíněné knihy splnily má očekávání. Zaplnily mou neběžeckou sezónu a na sto procent mě namotivovaly běžet dál. Už se nemůžu dočkat, až opět vyběhnu vstříc zimě, dešti, (sněhovým vločkám?). Ta neběžecká pauza se těžko vysvětluje někomu, kdo neběhá, nebo třeba podobnou pauzu ještě nezažil - ale jsou to chvíle, kdy každému běžci, kterého vidíte z okna, doslova a dopísmene závidíte. A není to zlá závist, ale taková ta hezká - sportovní. V tu chvíli si člověk uvědomí všechny kolem sebe, kterým životem nebylo dopřáno sportovat, a naopak všechny ty zdravé, kteří raději sedí doma u televize namísto, aby se zvedli a šli se projít, udělali s Alíkem na vodítku jedno kolečko kolem domu navíc a prostě vůbec byli rádi, že se můžou hýbat. Všechno je to o lidech, jaké si to udělají. Stejně tak je to i s časem.
Čas je ta nejvzácnější věc, kterou máme, a jak s ním naložíme je čistě na nás. Proto i knihy, které se chystám číst, pečlivě volím na základě doporučení mých nejbližších. A jaké to budou příště? Už mi leží v knihovně, ale vy se nechejte překvapit ;).

i.  

Halfmarathon in Hradec Kralove

Po svém prvním půlmaratonu v dubnu v Praze jsem ani moc nepřemýšlela nad dalšími - Olomouc byla lákavá, ale bohužel termín konání byl právě v období letního zkouškového - a sice jsem tak trochu blázen, ale né takový, abych si mezi závěrečné zkoušky z obou vysokých škol dala ještě běžecký závod. A nejsem tak nezodpovědná, abych se někam přihlásila a jen tak to "zkusila." Byla jsem si už dopředu vědoma, že by se jednalo o závod o čas - tedy, čím dřív doběhnu, tím dřív si sednu ke stolu a budu se učit - No tady vyvstává otázka, zda-li bych hnala jak divá, abych měla čas na to, abych toho do hlavy mohla nalít co nejvíce, a nebo naopak v rámci prokrastinace si to zaběhla na časový limit tří hodin (což by mě logicky potom dooost štvalo). Takže ne, žádný jarní půlmaraton se letos již nekonal. Nutno také dodat, že mě asi měsíc po pražském závodění chytl iliotibiální syndrom a o nic příjemného se nejednalo :(. Naštěstí po 6 týdnech rekonvalescence se vše vrátilo do normálu.

Několikrát jsem zvažovala účast na Hradeckém půlmaratonu, který byl naplánován na říjen. V době zahájení prodeje registrací jsem už ale měla koupené letenky do Brazílie a jako racionální člověk, za kterého se považuju, jsem si byla vědoma, že tři týdny po návratu z měsíční cestovatelské dovolené, kde opravdu nebude čas na běhání, nebudou stačit na návrat mé jarní fyzičky. I přestože jsem plánovala běhat a trénovat v Amazonii - což jsem také dodržela, abyste si nemysleli ;).  Tudíž ne, žádná registrace na jméno Ivana Kopková na Hradecký půlmaraton 2014 nebyla. Ovšem...

Po mém šťastném návratu do Čech jsem byla postavena výzvě - závodit na jméno mé sestry, která se bohužel závodu nemohla účastnit. Co teď? Jarní výzvu v podobě prvního půlmaratonu mám zdárně za sebou, ale tři týdny - je to reálné? Poslední dva měsíce jsem ani neběhala, ani necvičila. Vrchol mé zářijové fyzičky bylo vyšplhání se na Corcovado v Riu. Ale je to výzva! Jdu do toho..

Nasadila jsem tréninkové tempo - min. 5x týdně výběh, cvičení a protahování - během tří týdnů jsem naběhala 200 kilometrů - Garmin byl asi trochu v šoku po svém prázdninovém leháru v krosně. Mé nohy, především lýtka, také - jejich bolest byla s blížícím se závodem intenzivnější. Ignorovala jsem ji. (Ano, byla jsem hloupá a naivní, jestli si to někdo teď říkáte :)). A 12.10. 2014 to přišlo - osudný den D. Naběháno mám, teď jen doufat, že lýtka budou hodná a nebudou zlobit. "Musím to (do)běhnout už jen kvůli ségře" "A hlavě když už, tak pod 2:30." .. Jsou to silná motivační slova, ale já mám s motivací a vůlí tak trochu problém, to už jsem tady také několikrát zmiňovala (bude to můj hlavní zimní úkol!). Tudíž, říkat jsem si mohla co jsem chtěla, ale na druhou stranu jsem věděla, že mi to moc nepomáhá :) :( ..

Atmosféra na malém náměstí byla super. Jednalo se o mnohem menší závod než v Praze, a to se mi na něm moc líbilo. Trasa začínala v centru - kolem slavných hradeckých lízátek směrem do lesa, kudy se běžela půlka závodu, což bylo báječné. Vyčasilo se krásné babí léto a sluneční paprsky, které prosvítaly skrze kmeny stromů, byly úchvatné. Celkově sledování podzimní přírody mě kolikrát úplně odtáhlo od běhu, že jsem ani nevnímala závodníky a čas. Sem tam mě na kole přepadla tříčlenná hlídka mých nejbližších, kteří mi dělali psychickou podporu a sledovali zdravotní stav, který byl naštěstí naprosto v pořádku.
 Od 10. kilometru jsem přestala sledovat Garmina, cítila jsem, že mi to běží dobře a nechtěla jsem se zbytečně stresovat. Kolem 18. kilometru začala spousta lidí odpadat a šli... V úseku mezi 18.-19. kilometrem jsem byla jediná, kdo běžel. To jsem opravdu nechápala - člověk by si pomyslel, jak ho to nakopne stylem "Jsi dobrá, většina už nemůže a ty tady běžíš na pohodu." ..No ehm, v hlavě mi spíše běželo "Ne, Ivano, nepůjdeš. To, že jdou všichni neznamená, že se máš připojit k davu. Musíš z davu pryč." A já to dokázala, dav mě nestrhnul a já běžela a běžela...až do závěrečného kopce, kde jsem si dala menší sprint (a ano, vím, že to všichni včetně Miloše nedoporučují) a proběhla cílovou bránou. Automaticky mačkám Garmina, abych si stopla čas a co nevidím. 2:06 ! Můj osobní rekord! Po třech týdnech tréninku jsem nejenom že dokázala uběhnout půlmaraton, ale hlavně jsem si udělala nový osobák! A to se vyplatí! :)

A jak že se to říká? ...

Těžko na cvičišti, lehko na bojišti. A je to fakt! 

i.

Support tým na trati :) 

 Zasloužený pocit doběhnutého závodu ! 

Running is a gift

Krásný pátek všem!

Minule jsem psala o svých opakovaných běžeckých začátcích, které už jsou úspěšně za mnou, a běžet 30min vkuse je dnes pro mě spíše taková rozcvička, nežli boj s vlastními emocemi a fyzičkou. Díkybohu :). Nyní přede mnou stojí jiné výzvy - již zmiňovaný trénink kopců, trénink intervalů (do kterého se mi chce asi nejmíň, ale o to víc si uvědomuju jeho důležitost), půlmaraton a tak dále a tak dále..

O mé tak trochu 'úchylce' na diáře (a všechny věci v papírnictví  :D) už asi víte. Proto asi nemusím moc popisovat, jak mé nadšení do běhání x-krát vzrostlo, když jsem si pořídila parťáka - Garmina. Zpočátku jsem koketovala s myšlenkou pořídit si nový telefon a běhat s ním (ano, neměla jsem smartphone do svých 22 let - a věřte tomu nebo ne, zvládla jsem to i bez něj!). Naštěstí mě myšlenka nového telefonu rychle opustila a já si šla hrdě koupit svůj první sporttester. Na pobočku Garmin na Evropské nedám nikdy dopustit. I přestože jim tam přišla mladá holka, která sice měla parametry sportovních hodinek nastudované, ale i tak chtěla poradit, tak se ke mně chovali vice než vstřícně a dodnes, když tam přijdu s nějakou prosbou či reklamací, tak jejich zákaznický servis řadím k těm nejlepším, s jakými jsem se doposud setkala (což se ovšem nedá říct o společnosti Leo Express, ale to tady teď nebudu vytahovat, protože článek je myšlen pozitivně a feedback na tuto vlakovou společnost mám jen a pouze negativní..). Tudíž jsem si pořídila kámoše Garmina, který mi po každé činnosti dává informace o uběhnuté/ušlé vzdálenosti, rychlosti, tepové frekvenci a další srandy. A mít svůj online diář o běžeckých aktivitách?! - to byl můj sen! :)) 

Díky Garminu jsem začala více zkoumat své výsledky a posunovat se dál, až mi to dalo kuráž přihlásit se na svůj první oficiální závod - We Run Prague 2013. Tou dobou jsem pracovala v Kofole a společně s kolegy jsme v rámci sponzoringu běželi za pramenitou vodu Rajec (ano, Rajec patří Kofole, pokud jste to netušili :). Akce to byla hezká, ale spíše se jednalo o happening nežli o závod - proto ani časové výsledky nelze moc brát vážně. Každopádně to pro mě byl další zlomový moment - první závod - CHECK! :)

No a pak to přišlo, večer jsme měli doma kolaudačku a další ráno (ne, nebyla to těžká rána opilcova ;), ale spíše lehká rána běžcova) jsme do toho se ségrou praštily a zaregistrovaly se na pražský půlmaraton 2014. A pak jsem na měsíc odjela pryč :D ..

Návrat z dovolené byl těžký - nová škola, nová pravidla, zpátky do kofoláckeho koloběhu a tak.. Podzimnímu běhání to upřímně moc nepřálo a já naši dubnovou výzvu moc neřešila .. Do ledna. První leden. Žádná předsevzetí. Činy. Vyběhla jsem a běhala poctivě cca 170km/měsíc. Trénink nabral na obrátkách a já si do svého prvního půlmaraton vážně věřila, kdyby.. Dva týdny před závodem mě skolila má první nemoc za celou zimu :(. V lékárně jsem nechala nekřesťanské peníze, pila dva litry zázvorového čaje denně a stále nic nepomáhalo. Velká sobota byla za rohem a já stále v posteli. Bylo to špatné. Díkybohu jsem se ve středu zmátořila a popadla štěstí za pačesy. V pátek jsem se šla lehce proběhnout, akorát ono to lehce fakt nešlo. Můj plánovaný trénink, má vize zaběhnout si půlmaraton pod 2 hod byla ta tam. A věděla jsem, že zítřejším cílem bude vůbec doběhnout.

Sobotní ranní atmosféra je pro nesportovce těžce popsatelná. Ty pocity, které se ve vás mísí, první půlmaraton před vámi, co čekat? Miloš psal hodně článků na toto téma, ale přeci jen, každý si to prožívá s dávkou osobitých emocí, které predikovat nelze. Už jen ten pocit, kdy stojíte u Rudolfina a sledujete všechno to dění kolem - tisíce běžců, všichni máte stejný cíl - sice s rozdílnou vidinou času, ale všichni si chcete ten závod užít a na konci proběhnout bránou a zažít ten hrdinský pocit, který vás málokdy v životě potká. V práci? Ve škole? To asi těžko.. Ten neopakovatelný pocit běžet v davu, slyšet Smetanovu Vltavu a užívat si skandování fanoušků a rodinných příslušníků, které je opravdu jenom a jenom vaše (a dalších desíti tisíc běžců)..
Celý závod je jedinečný a neopakovatelný. My jsme letos měli štěstí na počasí, které bylo pro běžce naprosto ideální. Se ségrou jsme se držely spolu do nějakého 15. kilometru, kdy se rozhodla mi ukázat svůj zadek, a dát mi o cca 3 min nafrak. Svůj závod jsem nakonec skončila s časem 2:11:09 - nic závratného (ano, i nový světový maratonský rekord je rychlejší), ale já jsem byla šťastná. Závod jsem dokončila a dostala na krk snad svou první medaili v životě. O medailích to ale není - je to o tom, že jsem sama sobě dokázala, že když člověk opravdu něco chce a vytrvale si za tím jde, ono to nakonec vážně funguje! Před 4 lety by mě snad ani nenapadlo, ze uběhnu 21 kilometrů a navíc mě to bude bavit.. Je to zvláštní pocit srovnávat se s někým, kým člověk byl předtím než objevil něco, co mu změnilo život, pohled na svět a vlastně i přístup ke všemu (a teď nemluvím pouze o běhání - co takhle přátelé, práce, cestování a jiné koníčky? Není nic krásnějšího než vědět, ze to, co děláte vás baví, že ti, které máte kolem sebe vás baví a pokud vás i motivují.. No řekněte, existuje lepší kombinace?!)

Tolik asi dnes k mým prvním běžeckým závodům. Jaké jsou vaše pocity ze závodů? A co si na nich nejvíce užíváte? Prostředí? Emoce? Boj s vlastní myslí a tělem? Nebo úplně něco jiného?

i.

Back in Prague

Překvápko :)
Brazílií to nekončí..

Po neskutečně dlouhém přemýšlení ;) jsem se rozhodla zkusit pokračovat s tímto blogem, protože je mi líto ho opustit (ano, nerada se vzdávám věcí - o tom ale jindy:) a zjistila jsem, že to je fajn věc, jak se podělit o své myšlenky a tak (no však uvidíte ;)).

Bohužel budu muset opustit cestovní náladu. Cestování je společně s létem pro následující měsíce pryč a je na čase vrátit se back to reality. Což ovšem v mém případě není nic tak špatného, protože mám svůj pražský život ráda a neměnila bych ho (jedna z věcí, které jsem si díky pobytu v Brazílii opravdu uvědomila!). A co tady dělám? Spoustu věcí - především studuju a pracuju, ovšem jedna z hlavních součástí mého života, která mě naplňuje, je běh...

Miluju běhání. Miluju ten pocit odrazit se od země a chvíli letět. Vypnout. Mobil nechat doma na stole a na všechno zapomenout.  Překonávat sama sebe. Běžet do kopce a proklínat při tom všechno a všechny a na vrcholku se dočkat pořádné dávky endorfinů, která mě nakopne a v tu chvíli si řeknu "tak ještě jednou" ..a to vše se opakuje do té chvíle než mé plíce doslova hoří a už ani endorfiny na mou mysl nestačí a já to otáčím směrem domů s pocitem hrdiny dne. Běhání mě doprovází i na mých cestách a nejinak tomu bylo i v Brazílii. :)
Běhání je krásné a čisté. No, upřímně, zase tak čisté není, je v něm pořádná stopa marketingu, a jestli je dobrá nebo ne - o tom by se daly vést dlouhé debaty..

S během jsem začala flirtovat už na gymplu, kdy jsem měla tendence chodit běhat na naší vesnici. Nutno podotknout, že pod pojmem vesnice rozumějte dlooooouhou cestu a kolem baráčky, lesy a pole. Toť vše. Žádný obchod, žádná hospoda, žádné krávy v kravíně, ale za to kravín, autoservis a prodejnu sportovního vybavení zde najdete.. Ale zpátky k běhu. Měla jsem dvě možnosti: mohla jsem běžet doleva nebo doprava. Tudíž již od mládí mě trápila rozhodovací paralýza, o které dnes se zájmem a ve spojení s prokrastinací hovoří Petr Ludwig. Častější volba byla doleva, protože to je na konec vesnice delší trasa, než na opačnou stranu. Bohužel mi to nikdy moc dlouho nevydrželo a běh po jedné dlouhé kopcovité cestě mě začal nudit. Chyběl mi ten správný elán. Moje ségra na tom byla líp. V době mé maturity si dala svůj první pražský půlmaraton a stala se mi tak inspirací. Po maturitě jsem pak odešla do Prahy a ocitla se v náručí Hvězdy! To místo je taková pohádka a procházky (běhy) v ní jsou skutečný balzám na duši. Přestože už jsem ze šestky pryč, stále je to pro mě jedno z nejkrásnějších pražských míst. A tady, ve Hvězdě a na Ladronce, začalo mé nové randění s během. 

Prvním impulsem bylo nedaleké fitko, které jsem navštěvovala. Kromě postarších upocených chlápků v teplákách a roztrhaných tričkách, zato s egem až na Sibiř, tam bylo pouze jedno běhátko, na které se pravidelně stála fronta. No a já, holka od Ostravy "bo neni čas," jsem jednoho podzimního dne vyběhla ven a nemusela se nikým omezovat :)). A tak to všechno před pár lety začalo a pokračuje dodnes..

Dnes, pokud mi to zdraví dovolí, běhám pravidelně a přináším si tak nové radosti do života - nové rekordy, nové kilometry, nové trasy, nové výzvy a samozřejmě také jako každá správná holka nové běžecké oblečení a vybavení - ta radost z nového nákupu je nepopsatelná (a myslím, že všichni sportovci mi dají za pravdu :) . 

A jaké byly vaše běžecké začátky? :)

Hezký víkend všem!

i.

 Toto jsou / byly mé první oficiální běžecké boty :)

Running in the Amazon

Plujeme !!!
A než se zde objeví další brazilské cestovatelské příspěvky, mám nesmírnou touhu se s vámi podělit o tyto fotky, ze kterých mám velkou radost. Asi všichni mí známí vědí, že miluju běh a představa, že se 3 měsíce nebudu hýbat, byla šílená. Tudíž logicky v mé krosně bylo zabalené základní běžecké vybavení. Začátky byly kruté – 99% vlhkost a vedro … asi si to dokážete představit J ale pár dní a zamilovala jsem si ten pocit totálního odrovnání po běhu. Asi se budu muset v Praze poohlédnout po saunovém běhu nebo tak něco JJJ

 i.

We are sailing now!

Now it’s time for non-tourist post. I want to show you some running pictures which I love! I love running and 3 months without this sport? It was a really bad joke.. So I packed my running clothes into my backpack. Running in the Amazon was a great experience (the beginning was hard but after… I loved it !) No more words .. 

See the pictures below. Thank you, Spencer, for your photoshooting.

i.