čtvrtek 11. prosince 2014

No stress, relax .. Welcome to village

'V kolik zítra vstáváš?' 'Nějak před sedmou, chci jít ráno běhat.' .. 6:43 zvoní budík, ale já jsem zachumlaná v peřině z opravdového peří - takové té těžké, ale příjemně těžké... No co se asi nestane - budík odkládám další hodinu a půl. Té peřině se prostě nedá odolat. A tak je to doma se vším...
Vy, kteří jste třeba kvůli studiím opustili domov a přestěhovali se, to nejspíše znáte. S každým návratem domů se to opakuje. Padne na vás nostalgie a všechno se vám vrací, a i když se snažíte bojovat, je to jako s větrnými mlýny. Když jsem se před několika lety přestěhovala do Prahy, můžu říct, že jsem celkem razantně změnila filozofii svého života spojenou s každodenním rituálem - už jen třeba zmiňovaná snídaně, žádné sladkosti ve spíži, či večerní padla v jedenáct. Budík mi tak ráno nevadí a opravdu vstanu. 
Celé je to ale o tom, že když se vrátím domů na Moravu, tak na mě padne všechna ta nostalgie - na podzim vzpomínám, jak jsem po škole pouštěla draka za domem na poli, v zimě se mi vybaví dvoumetrové závěje, ve kterých nám taťka udělal velké iglú a k tomu různá sněhová bludiště. Na jaře zase cítím vůní šeříků, které rostou za plotem v každé sousední zahradě, a v létě - bazén, pohoda a knížka. Je to krásné mít vzpomínky, které nemizí a naopak si je člověk často připomíná. K těm vzpomínkám se mi ovšem doma vrátí i mé staré zvyky - spaní do devíti, věčné odkládání budíku, spořádání pytlíku brambůrek na posezení nebo usínání na gauči u televize a pak pomalé šourání se v jednu ráno do postele, když mě vzbudí nějaká střílečka v televizi, která je samozřejmě celou tu dobu zaplá. 
Beru, že všechno z toho není zase tak špatné - třeba se čas od času prospat do devíti, nebo usnout v teplém obýváku u praskajícího krbu (a televize - která je vlastně tak nudná, že usnu :P ). Ale ty brambůrky - ty mě trápí, ale prostě stále nemám tak silnou vůli neotevřít tu skřínku, která je plná zabalených nezdravých věcí, mých bývalých kamarádů, - jako jsou zmiňované brambůrky, čokolády a tyčinky... 

Každopádně relax doma je k nezaplacení. Celé jsem to uvítala loni, kdy jsem při škole pracovala v průměru 120 hod/měsíčně v Kofole a doma jsem doslova a dopísmene vypla. V půlce baráku totiž není pořádný signál - takže se mi dovoláte někdy až na potřetí :). - skoro jako v Amazonii, kde jsem byla totálně out of signal po celé  čtyři dny a bylo to naprosto osvěžující (samozřejmě na tom mělo svůj podíl i intenzivní sluníčko).

Dnes mám práci volnější a o dost méně stresující, ale i tak si dokážu pobyt doma maximálně užít a k telefonu téměř nechodit. V Praze jej mám stále v ruce. A proto, i přestože jsem v pondělí odkládala budík hodinu a půl, tak jsem se pak po snídani převlékla a vyběhla do přírody .. V tu ránu jsem si vybavila básničku J.V.Sládka: Velké širé rodné lány, kterou jsme se v primě učili stále znova a znova až nám dodnes zůstala společně s Polednicí zaryta hluboko v paměti.

Není důležité mít spoustu času, ale je důležité umět odpočívat a zrelaxovat. 

A jaká je vaše forma relaxace, odpočinku po náročném pracovním /studijním týdnu ?


Nezapomeňte, že i tento týden běží naše týdenní challenge. Každý večer rýmujeme na našich G+ profilech (mém Luciiném), tak nás nezapomeňte sledovat a případně připojit nějaký ten další veršík!

i.

#RUNDIRTY