neděle 16. listopadu 2014

Halfmarathon in Hradec Kralove

Po svém prvním půlmaratonu v dubnu v Praze jsem ani moc nepřemýšlela nad dalšími - Olomouc byla lákavá, ale bohužel termín konání byl právě v období letního zkouškového - a sice jsem tak trochu blázen, ale né takový, abych si mezi závěrečné zkoušky z obou vysokých škol dala ještě běžecký závod. A nejsem tak nezodpovědná, abych se někam přihlásila a jen tak to "zkusila." Byla jsem si už dopředu vědoma, že by se jednalo o závod o čas - tedy, čím dřív doběhnu, tím dřív si sednu ke stolu a budu se učit - No tady vyvstává otázka, zda-li bych hnala jak divá, abych měla čas na to, abych toho do hlavy mohla nalít co nejvíce, a nebo naopak v rámci prokrastinace si to zaběhla na časový limit tří hodin (což by mě logicky potom dooost štvalo). Takže ne, žádný jarní půlmaraton se letos již nekonal. Nutno také dodat, že mě asi měsíc po pražském závodění chytl iliotibiální syndrom a o nic příjemného se nejednalo :(. Naštěstí po 6 týdnech rekonvalescence se vše vrátilo do normálu.

Několikrát jsem zvažovala účast na Hradeckém půlmaratonu, který byl naplánován na říjen. V době zahájení prodeje registrací jsem už ale měla koupené letenky do Brazílie a jako racionální člověk, za kterého se považuju, jsem si byla vědoma, že tři týdny po návratu z měsíční cestovatelské dovolené, kde opravdu nebude čas na běhání, nebudou stačit na návrat mé jarní fyzičky. I přestože jsem plánovala běhat a trénovat v Amazonii - což jsem také dodržela, abyste si nemysleli ;).  Tudíž ne, žádná registrace na jméno Ivana Kopková na Hradecký půlmaraton 2014 nebyla. Ovšem...

Po mém šťastném návratu do Čech jsem byla postavena výzvě - závodit na jméno mé sestry, která se bohužel závodu nemohla účastnit. Co teď? Jarní výzvu v podobě prvního půlmaratonu mám zdárně za sebou, ale tři týdny - je to reálné? Poslední dva měsíce jsem ani neběhala, ani necvičila. Vrchol mé zářijové fyzičky bylo vyšplhání se na Corcovado v Riu. Ale je to výzva! Jdu do toho..

Nasadila jsem tréninkové tempo - min. 5x týdně výběh, cvičení a protahování - během tří týdnů jsem naběhala 200 kilometrů - Garmin byl asi trochu v šoku po svém prázdninovém leháru v krosně. Mé nohy, především lýtka, také - jejich bolest byla s blížícím se závodem intenzivnější. Ignorovala jsem ji. (Ano, byla jsem hloupá a naivní, jestli si to někdo teď říkáte :)). A 12.10. 2014 to přišlo - osudný den D. Naběháno mám, teď jen doufat, že lýtka budou hodná a nebudou zlobit. "Musím to (do)běhnout už jen kvůli ségře" "A hlavě když už, tak pod 2:30." .. Jsou to silná motivační slova, ale já mám s motivací a vůlí tak trochu problém, to už jsem tady také několikrát zmiňovala (bude to můj hlavní zimní úkol!). Tudíž, říkat jsem si mohla co jsem chtěla, ale na druhou stranu jsem věděla, že mi to moc nepomáhá :) :( ..

Atmosféra na malém náměstí byla super. Jednalo se o mnohem menší závod než v Praze, a to se mi na něm moc líbilo. Trasa začínala v centru - kolem slavných hradeckých lízátek směrem do lesa, kudy se běžela půlka závodu, což bylo báječné. Vyčasilo se krásné babí léto a sluneční paprsky, které prosvítaly skrze kmeny stromů, byly úchvatné. Celkově sledování podzimní přírody mě kolikrát úplně odtáhlo od běhu, že jsem ani nevnímala závodníky a čas. Sem tam mě na kole přepadla tříčlenná hlídka mých nejbližších, kteří mi dělali psychickou podporu a sledovali zdravotní stav, který byl naštěstí naprosto v pořádku.
 Od 10. kilometru jsem přestala sledovat Garmina, cítila jsem, že mi to běží dobře a nechtěla jsem se zbytečně stresovat. Kolem 18. kilometru začala spousta lidí odpadat a šli... V úseku mezi 18.-19. kilometrem jsem byla jediná, kdo běžel. To jsem opravdu nechápala - člověk by si pomyslel, jak ho to nakopne stylem "Jsi dobrá, většina už nemůže a ty tady běžíš na pohodu." ..No ehm, v hlavě mi spíše běželo "Ne, Ivano, nepůjdeš. To, že jdou všichni neznamená, že se máš připojit k davu. Musíš z davu pryč." A já to dokázala, dav mě nestrhnul a já běžela a běžela...až do závěrečného kopce, kde jsem si dala menší sprint (a ano, vím, že to všichni včetně Miloše nedoporučují) a proběhla cílovou bránou. Automaticky mačkám Garmina, abych si stopla čas a co nevidím. 2:06 ! Můj osobní rekord! Po třech týdnech tréninku jsem nejenom že dokázala uběhnout půlmaraton, ale hlavně jsem si udělala nový osobák! A to se vyplatí! :)

A jak že se to říká? ...

Těžko na cvičišti, lehko na bojišti. A je to fakt! 


i.

Support tým na trati :) 

 Zasloužený pocit doběhnutého závodu !