sobota 1. listopadu 2014

Back in Prague

Překvápko :)
Brazílií to nekončí..

Po neskutečně dlouhém přemýšlení ;) jsem se rozhodla zkusit pokračovat s tímto blogem, protože je mi líto ho opustit (ano, nerada se vzdávám věcí - o tom ale jindy:) a zjistila jsem, že to je fajn věc, jak se podělit o své myšlenky a tak (no však uvidíte ;)).

Bohužel budu muset opustit cestovní náladu. Cestování je společně s létem pro následující měsíce pryč a je na čase vrátit se back to reality. Což ovšem v mém případě není nic tak špatného, protože mám svůj pražský život ráda a neměnila bych ho (jedna z věcí, které jsem si díky pobytu v Brazílii opravdu uvědomila!). A co tady dělám? Spoustu věcí - především studuju a pracuju, ovšem jedna z hlavních součástí mého života, která mě naplňuje, je běh...

Miluju běhání. Miluju ten pocit odrazit se od země a chvíli letět. Vypnout. Mobil nechat doma na stole a na všechno zapomenout.  Překonávat sama sebe. Běžet do kopce a proklínat při tom všechno a všechny a na vrcholku se dočkat pořádné dávky endorfinů, která mě nakopne a v tu chvíli si řeknu "tak ještě jednou" ..a to vše se opakuje do té chvíle než mé plíce doslova hoří a už ani endorfiny na mou mysl nestačí a já to otáčím směrem domů s pocitem hrdiny dne. Běhání mě doprovází i na mých cestách a nejinak tomu bylo i v Brazílii. :)
Běhání je krásné a čisté. No, upřímně, zase tak čisté není, je v něm pořádná stopa marketingu, a jestli je dobrá nebo ne - o tom by se daly vést dlouhé debaty..

S během jsem začala flirtovat už na gymplu, kdy jsem měla tendence chodit běhat na naší vesnici. Nutno podotknout, že pod pojmem vesnice rozumějte dlooooouhou cestu a kolem baráčky, lesy a pole. Toť vše. Žádný obchod, žádná hospoda, žádné krávy v kravíně, ale za to kravín, autoservis a prodejnu sportovního vybavení zde najdete.. Ale zpátky k běhu. Měla jsem dvě možnosti: mohla jsem běžet doleva nebo doprava. Tudíž již od mládí mě trápila rozhodovací paralýza, o které dnes se zájmem a ve spojení s prokrastinací hovoří Petr Ludwig. Častější volba byla doleva, protože to je na konec vesnice delší trasa, než na opačnou stranu. Bohužel mi to nikdy moc dlouho nevydrželo a běh po jedné dlouhé kopcovité cestě mě začal nudit. Chyběl mi ten správný elán. Moje ségra na tom byla líp. V době mé maturity si dala svůj první pražský půlmaraton a stala se mi tak inspirací. Po maturitě jsem pak odešla do Prahy a ocitla se v náručí Hvězdy! To místo je taková pohádka a procházky (běhy) v ní jsou skutečný balzám na duši. Přestože už jsem ze šestky pryč, stále je to pro mě jedno z nejkrásnějších pražských míst. A tady, ve Hvězdě a na Ladronce, začalo mé nové randění s během. 
Prvním impulsem bylo nedaleké fitko, které jsem navštěvovala. Kromě postarších upocených chlápků v teplákách a roztrhaných tričkách, zato s egem až na Sibiř, tam bylo pouze jedno běhátko, na které se pravidelně stála fronta. No a já, holka od Ostravy "bo neni čas," jsem jednoho podzimního dne vyběhla ven a nemusela se nikým omezovat :)). A tak to všechno před pár lety začalo a pokračuje dodnes..

Dnes, pokud mi to zdraví dovolí, běhám pravidelně a přináším si tak nové radosti do života - nové rekordy, nové kilometry, nové trasy, nové výzvy a samozřejmě také jako každá správná holka nové běžecké oblečení a vybavení - ta radost z nového nákupu je nepopsatelná (a myslím, že všichni sportovci mi dají za pravdu :) . 


A jaké byly vaše běžecké začátky? :)

Hezký víkend všem!
i.

 Toto jsou / byly mé první oficiální běžecké boty :)