středa 21. října 2015

M.R.C.I.N.A. Od Tatier k Dunaju - část 3.

Že někdy budu spát u kostela by mě nikdy nenapadlo. Před medvědy jsem možná utekla, ale co ti duchové v kostelní zahradě? Naštěstí jsem po druhé ovečce na mostku usla ...

ještě pohled na naši první přestávku v restauraci :)

Noční štafeta předána opět Šulovi a já pomalu usínám v autě při každé předávce, vždy na 5 min tvrdého spánku a pak jen tak letmo – stále slyším, co si chlapi v autě povídají. Ale jsem natolik líná unavená, že při předávkách prostě nevylézám z auta a chrním. Ano, tady ten můj team spirit pokulhává, přiznávám. Ale veřejně zde slibuju, že do Vltavy se polepším, abych byla lepším parťákem J Hodina za hodinou plynou, my se pomalu posunujeme od předávky k předávce a blíží se náš noční odpočinek. Ve chvíli, kdy je štafeta předána druhému autu se rychle balíme (kluci se balí, já ležím zkroucena a zabalena ve spacáku na přední sedačce auta) a vyrážíme směr Vráble.

(náš kostelní kemping :)

Zde máme opět necelé tři hodinky, abychom se natáhli, vyrovnali záda a dali našim tělům chvilku pauzy, než převezmeme kolík na naše poslední úseky. Vjíždíme do malého městečka, kde je předávka. Moc libově na spaní nevypadá. Nejprve si chceme ustlat nákladní plošině u Lidlu. A to až do té chvíle než si uvědomíme, že ráno nás vzbudí zásobování. Nic naplat, hledáme dál. Jedno kolečko kolem kostela, druhé… vjíždíme k místnímu menšímu sídlišti. Tady by to šlo, kdyby ovšem nesvítila ta proklatá pouliční světla. Oukej, naposled to točíme a parkujeme u místního kostela. Má kolem sebe zahradu se stromy, které vrhají stín od pouličních světel. Ano, opravdu jsme natáhli karimatky se spacákem v kostelní zahradě. Nikdo tady nebyl, jen stíny a možná i duchové. Ale takové myšlenky vždy odejdou ve chvíli, kdy si narovnám záda a připadám si jako v tom nejluxusnějším hotelu. Konečně ležím, jedna ovečka, druhá ovečka, tř…. Spím. Bim Bam. Zzz.

150 minut spánku za námi a my musíme vstávat. Má záda se narovnala, nohy neskutečně ztuhly, ovšem mozek je stále v kómatu. Balím spacák a karimatku a přemýšlím, co budu dělat. Jaký je teď postup. Připadám si jako ve vakuu. „Tak teď si namíchám enerigťák. Pak sním mandle. Vypiju energiťák a měla bych ještě něco sníst, ale můj žaludek to asi nedá.“ 20 hod vkuse jen na Life Food tyčinkách, datlích a ořeších je sice fajn pro výkon, ale žaludek volá po brambůrkách. Ach brambůrky, božská mana (viď Mahlavečku?! ;-)  Všechen přípravný proces jsem zvládla a vidím, že na předávku utíká už druhý tým. V noci nabral asi 40 min náskok. V tuto chvíli si uvědomuju, že se blíží i můj výběh a mozek spouští varovný signál se směrníkem na má betonová stehna. Právě si uvědomuju, že po nočním stoupáku jsem se neprotáhla a jenom skrčila v autě a tuhla. Au.

ano, to jsem měla v noci udělat.. Teď by ta stehna tolik nebolela :/

Janko přibíhá se slovy „stáhl jsem náskok, tak doufám, že v tom budeš pokračovat,“ beru pásku a mizím. Přede mnou dva pomalí běžci a já je postupně dávám. To mi přidává na síle. Běžím dál. Jedno týmové auto. Chvilka slávy, hecování a ujíždějí dál. Druhé auto druhého týmu – opět klakson, úsměv a salutování. Za tři kiláky i moje auto plné již vzbuzených chlapů stojí na cestě – s vodou a foťákem – konečně i já budu mít pár fotek :-D Jde to ztuha, ale běží mi to, Aspoň, že tak. Další slib do Vltavy – po každém běhu se protáhnu!!! – Další auto troubí a zastavuje – „Moment, to je už čtvrté, tady nesedí počty“ a  vybíhá z něj Hanča (ta, jejíž týmu jsme poskytli v pátek střechu nad hlavou a na Vltavě vodu jejím spoluběžkyním během jednoho fujtajbl úseku) s flaškou vody. Díky, díky, pár loků, startují a odjíždějí. A já před sebou vidím tmavo a jde to proti mně…


Ano, i na svém třetím úseku jsem zmokla ! :-D Samozřejmě na předávce déšť ustává. Já mám před sebou poslední kilák a začínají mě chytat křeče. Nevím z čeho, ale do chůze nemám vůli přecházet. Musím to doběhnout. Půl kilometru běžím jako skřet. Nechtěla bych sedět v kolemjedoucích autech, které se na mě musely dívat :-D Po 700 metrech křeče ustávají a já začínám sprintovat do cíle. Po té nekonečné rovince je zde konečně zatáčka a já vidím lidi. Hecují, tleskají a je to fajn. MÁM TO ZA SEBOU!!!

díky Life Food za doping! :-)

Šulo má naštěstí před sebou dlouhý úsek, a tak nemusíme spěchat a já se v klidu můžu protáhnout a užít si pocit doběhu. Pocit, že jsem první ve finiši, že mě už žádný úsek v nejbližších 24 hod nečeká, být bez obav v mokrém a zapózovat si na finální fotku.


Další blaho nastává asi za hodinu, kdy se ozve kručící břicho a já si můžu bez obav vytáhnout chleba a namazat si ho poctivou vrstvou italského Patifu (v tuto chvíli je božská mana tato sójová paštika). A v hlavě mám vzpomínky, jak jsem na dovolené před dávnými lety vyjela Plešné jezero na kole bez pauzy a nahoře snědla na posezení tři bílé rohlíky s Májkou (nikdy víc mi jídlo tolik nechutnalo :-D )


A jak jsme doběhli do cíle? Tak to si počkejte na poslední díl J