pátek 22. května 2015

M.R.C.I.N.A. VLTAVA RUN 2015

Když jsem před 13 měsíci zaběhla svůj první půlmaraton v životě, byla jsem vyřízená, zpocená, ale hlavně šťastná a hrdá. Hrdá sama na sebe, jelikož jsem uběhla 21 km, a ani na kritickém 18. kilometru  neskončila a nedošla do cíle, ale doběhla a dostala banán, pivo a medaili...


Za další 4 měsíce jsem z Brazílie psala motivační dopis do práce s poznámkou pod čarou, že bych se ráda připojila k firemnímuběžeckému týmu (myšleno jako jeden z hlavních důvodů, proč jsem ideální kandidát na pracovní pozici J J J). Dva týdny po nástupu do nové práce jsem uběhla svůj druhý půlmaraton – tentokrát v Hradci Králové - a do cíle doběhla o 4 min rychleji než v Praze. Kromě další medaile a pomeranče v cíli jsem taky dostala křeče do lýtek a s běžeckými botami jsem se na další dva měsíce mohla rozloučit… 

Pak přišel firemní vánoční večírek a já dostala své první týmové běžecké triko! (Kofolácké na WRP2013 nepočítám, protože to nebyl týmový závod, ale každý běžel sám za sebe..). Tááákovouhle radost jsem měla. J
Před měsícem jsem si dala třetí půlmaraton a opět překonala čas z Hradce a dostala se pod dvě hodiny, což byl můj tajný cíl. Žádná krize, žádné křeče a k tomu sprinty na Mánesově mostě. Tato sezóna začíná slibně, říkala jsem si.

A pak to přišlo. Podklady pro Vltava Run. Štafetový závod z Kvildy (od pramene Vltavy) do Prahy. Převýšení, délky, průměrná tempa na desítku. Aha? Tak trochu mi v prosinci, kdy se štafeta domlouvala, nedošlo, že všechny mrcinky (čti vyběhaní chlapi, co dávají desítku kolem a pod 40min, jezdí si jen tak zaběhat do Alp a blázní na půlmaratonu v Chamonix..) jsou fyzičkou někde úplně jinde. Ale co už. Tak aspoň měsíc před závodem jsem nahodila několik intervalů a kopců. Snad to nebude tak hrozné J

Týden před závodem vše vrcholí. Auta od Opelu zařízené, Uga na vitamínový doping taky a plnohodnotná výživa ve formě Mixitek jakbysmet. Začínám propadat panice, že jsem těch intervalů měla v dubnu naběhat více. Nedá se nic dělat. Kostky jsou vrženy a nakonec je dobře, že jsem v týmu. Tak zaprvé jsem jediná holka, jediná Češka a jsem malinko pomalejší. Co by si asi tak všichni říkali, kdyby závod vyhrál tým chlapů a ještě navíc Slováků, žejo?! Já to aspoň zklidním J

Čtvrteční večer není dobrý. Měla bych se učit na závěrečné dva páteční testy, ale nejde to. Myšlenkama jsem na Šumavě a očima namísto sešitu francouzské gramatiky na Jardovi a českém nároďáků. Jsou to nervy!


Jakoby lusknutím prstu je pátek šest večer a my sedíme v autě směrem Kvilda. Je to paráda. Tento víkend si jednoznačně užijem. A ne že ne!


Startujeme v 11:15 společně s Haka Racing Team (kde běží mj. i můj Honza – takže kdo s koho?! J). Mišo vybíhá napohodu, všechno natáčíme na telefony, GoPro kamery, Mahlavek v hlavní roli na skejtu s kamerou a Dušan si někde za zatáčkou lítá s dronem. A k tomu všemu mají (téměř) všichni oranžové cestářské mikiny. Ano. Všichni z nás mají strach a mají nás za absolutní profíky JJJ… Po startu na Kvildě se loučíme s první půlkou týmu a vyrážíme směr Horní Planá, kde proběhne první velká předávka (z 6. na 7. běžce).

Atmosféra je neskutečná. Během cesty potkáváme běžce, křičíme, fandíme, každého hecujeme. Nejde tady totiž o závod jako takový, ale o zážitky, emoce a přátelství (a možná taky trochu o fyzičku) . A to je na tom celém nejkrásnější. Na první předávce vidím dobíhat Honzu, který vypadá, že asi umře, ale doběhl. A Haka Racing Team je asi o 15min před námi. Sakra! Kluci, musíte zrychlit, abych si mohla na svém úseku odpočinout! J
Naše auto přebírá štafetu a my se vydáváme na své první úseky. Počasí se vydařilo náramně, možná je až moc teplo, na druhou stranu buďme rádi, že neprší! Maťo předává Jurajovi a já si začínám nandáváat kompresky a začínají se mi třást ruce. „Ivano klid. Je to jen 14 km, převýšení jak kráva, ale to neřeš, prostě to uběhneš.“ Promítá se mi hlavou. Už je tady, Připrav se na předávku! „Garmin se mi nenačetl. Zapomněla jsem ho zapnout, doprčic. Asi běžím moc rychle. Už to bude tak půl kilometru a jen 2,5min? To je rychle. Zpomal. Super, Garmin se chytil. Pace 5:01 ne, to je rychle, zpomal.. Zatím by to šlo. Ještě 13 km... Takový starý děda mě předběhl, hmm fajn. Počkat, on nějak zpomaluje, nějak moc. Kopec? Už? Dyť měl přijít až na desátém a teprve je sedmý. To snad ne. On bude ještě druhý a HORŠÍ? Tak to nedám. To je ztracené. Ale nemám mobil, jak jim dám vědět, že už neběžím? No tak to je jasné, musím to prostě doběhnout. Prostě zpomal, kratší kroky a pojď. Ten děda to taky běží, tak to dáš taky. Smažák jsi měla před 4 hodinama, to už je v pohodě.. > Ten kopec prostě přišel o tři kilometry dřív. Vyběhla jsem ho bez přestávky a byl to můj největší a nejprudší kopec v kariéře J. Cílová rovinka a předávám GPS Šulovi. Je to za mnou! A o 3 min rychleji než bylo v plánu?! Oujééééé!

 A teď rychle na další předávku, protože Šulo běží jak splašená ovce, že ani mouchy nestačí uhýbat, tak ať ho stihneme..


Paráda, naše první úseky jsou za námi. Za tmy dobíhá i poslední Radky (v cíli nezvracel J, a kolem desáté večer štafetu přebírá opět Mišo a první auto "vbíhá" do Krumlova. A co víc! Předběhli jsme Haka Racing Team! J No a my teď máme tři hodinky na spánek, než ve dvě ráno přebereme opět štafetu. Otázka za tři bludišťáky – Kolik hodin jsme spali? Přesně tak, ani dvacet minut. To víte, endorfiny, adrenalin, déšť a křičící povzbuzující členové týmu nedaleko od nás na předávce…
Ve dvě ráno jdeme na velkou předávku. Jsou zde místní dobrovolní hasiči, kteří smaží palačinky pro běžce a vaří kafe a čaj. Díky za to! Myslím ten čaj, protože ve tři ráno jsem schopna sníst leda tak banán a energy tyčinku.. Začíná pršet, paráda, začíná můj noční úsek, ještě větší paráda, všude kolem je kvetoucí řepka – největší paráda!


Může se to zdát jako bláznivost, ale těch kopcovitých 7 km uteklo hrozně rychle a já už jsem na další předávce a rychlík Šulo bere GPSku. Svítá. Hrajeme si na občerstvovačku a kolemběžícím dáváme Rajec. Za hodinku a půl se opět potkáváme s prvním autem. Kluci vypadají svěže a plní pozitivní energie. Spali celou hodinu a půl.. Přibíhá Radky. Málem bourá plot u domku na návsi a opět nezvrací. Je to fajn. Mišo se vydává na svůj třetí a poslední úsek. My se rychle balíme a jedem někam, kde aspoň na dvě hoďky složíme hlavu, jinak jsou ty poslední úseky ztracené.. 

Přírodní parkoviště u poslední velké předávky, ideální místo, kde vytáhnout karimatky, spacák a jenom zavřít oči,… aby nás téměř za pět minut vzbudil telefon od kluků, že Dušan už vyběhl na svůj úsek a asi za 30min bude předávka. A to jakože jsme spali hodinu a půl? Krásně odpočatí nasedáme do auta a jedem. Dušan vyplivuje plíce a předává GPSku Maťovi. Mají to za sebou kluci cestařští a můžou jít na oběd. Nás úseky ještě čekají. Míjíme ceduli kraj Praha, už tam budem!.. 

Můj poslední úsek. Ivo, pohoda, necelých 6km dáš jako nic. Jo, jen ten protivítr podél Vltavy a rozzuřený pes paní důchodkyně v Hradišťku nebyl v plánech a propozicích… Nakonec dobíhám bez ztráty a předávám opět Šulovi, aby nahonil poslední možné minutky…


V cíli čekáme celý oranžový cestářský tým na Radkyho, kterému všichni věříme, že si hodí rekord, protože „je lepší být mrtvý než druhý“. „Už je tady“ huráááááááá vbíháme všichni společně do cíle o téměř hodinu dříve, než bylo v plánu.


Co říci závěrem? Martinus Running Club skončil na krásném 14. místě z 176 týmů
Tolikrát zmiňovaný smažák jsem už dlouho neslyšela. Že jsem byla jediná holka v týmu a jediná s pacem nad 5? To je paráda, aspoň je stále co zlepšovat! A že po Vltava Runu je ta motivace dvojnásobná, to mi věřte! 
Perfektní organizace a realizace v týmu, branding aut, a nový mřcinský dialekt jsou další dílky skládačky, které dávají dokupy jeden velký TEAM SPIRIT. MŘCINA SPIRIT. 

DÍKY KLUCI !