Když jsem před 13 měsíci zaběhla svůj první půlmaraton v životě,
byla jsem vyřízená, zpocená, ale hlavně šťastná a hrdá. Hrdá sama na sebe, jelikož
jsem uběhla 21 km, a ani na kritickém 18. kilometru neskončila a nedošla do cíle, ale doběhla a
dostala banán, pivo a medaili...
Za další 4 měsíce jsem z Brazílie psala motivační dopis
do práce s poznámkou pod čarou, že bych se ráda připojila k firemnímuběžeckému týmu (myšleno jako jeden z hlavních důvodů, proč jsem ideální
kandidát na pracovní pozici J
J J). Dva týdny po nástupu
do nové práce jsem uběhla svůj druhý půlmaraton – tentokrát v Hradci Králové
- a do cíle doběhla o 4 min rychleji než v Praze. Kromě další medaile a
pomeranče v cíli jsem taky dostala křeče do lýtek a s běžeckými botami jsem se na další dva měsíce mohla rozloučit…
Pak přišel firemní vánoční večírek a já dostala
své první týmové běžecké triko! (Kofolácké na WRP2013 nepočítám, protože to
nebyl týmový závod, ale každý běžel sám za sebe..). Tááákovouhle radost jsem
měla. J
Před měsícem jsem si dala třetí půlmaraton a opět překonala
čas z Hradce a dostala se pod dvě hodiny, což byl můj tajný cíl. Žádná
krize, žádné křeče a k tomu sprinty na Mánesově mostě. Tato sezóna začíná
slibně, říkala jsem si.
A pak to přišlo. Podklady pro Vltava Run. Štafetový závod z Kvildy
(od pramene Vltavy) do Prahy. Převýšení, délky, průměrná tempa na desítku. Aha?
Tak trochu mi v prosinci, kdy se štafeta domlouvala, nedošlo, že všechny
mrcinky (čti vyběhaní chlapi, co dávají desítku kolem a pod 40min, jezdí si jen tak
zaběhat do Alp a blázní na půlmaratonu v Chamonix..) jsou fyzičkou někde
úplně jinde. Ale co už. Tak aspoň měsíc před závodem jsem nahodila několik
intervalů a kopců. Snad to nebude tak hrozné J…
Týden před závodem vše vrcholí. Auta od Opelu zařízené, Uga
na vitamínový doping taky a plnohodnotná výživa ve formě Mixitek jakbysmet.
Začínám propadat panice, že jsem těch intervalů měla v dubnu naběhat více. Nedá se nic dělat. Kostky jsou vrženy a nakonec je dobře, že jsem
v týmu. Tak zaprvé jsem jediná holka, jediná Češka a jsem malinko pomalejší. Co by si asi tak všichni říkali, kdyby závod
vyhrál tým chlapů a ještě navíc Slováků, žejo?! Já to aspoň zklidním J.
Čtvrteční večer není dobrý. Měla bych se učit na závěrečné
dva páteční testy, ale nejde to. Myšlenkama jsem na Šumavě a očima namísto sešitu
francouzské gramatiky na Jardovi a českém nároďáků. Jsou to nervy!
Jakoby lusknutím prstu je pátek šest večer a my sedíme v autě
směrem Kvilda. Je to paráda. Tento víkend si jednoznačně užijem. A ne že ne! J
Startujeme v 11:15 společně s Haka Racing Team (kde
běží mj. i můj Honza – takže kdo s koho?! J).
Mišo vybíhá napohodu, všechno natáčíme na telefony, GoPro kamery, Mahlavek v hlavní
roli na skejtu s kamerou a Dušan si někde za zatáčkou lítá s dronem.
A k tomu všemu mají (téměř) všichni oranžové cestářské mikiny. Ano. Všichni z nás mají strach a
mají nás za absolutní profíky JJJ…
Po startu na Kvildě se loučíme s první půlkou týmu a vyrážíme směr Horní
Planá, kde proběhne první velká předávka (z 6. na 7. běžce).
Atmosféra je neskutečná. Během cesty potkáváme běžce, křičíme,
fandíme, každého hecujeme. Nejde tady totiž o závod jako takový, ale o zážitky,
emoce a přátelství (a možná taky trochu o fyzičku) . A to
je na tom celém nejkrásnější. Na první předávce vidím dobíhat Honzu, který
vypadá, že asi umře, ale doběhl. A Haka Racing Team je asi o 15min před námi.
Sakra! Kluci, musíte zrychlit, abych si mohla na svém úseku
odpočinout! J.
Naše
auto přebírá štafetu a my se vydáváme na své první úseky. Počasí se vydařilo
náramně, možná je až moc teplo, na druhou stranu buďme rádi, že neprší! Maťo
předává Jurajovi a já si začínám nandáváat kompresky a začínají se mi třást
ruce. „Ivano klid. Je to jen 14 km, převýšení jak kráva, ale to neřeš, prostě
to uběhneš.“ Promítá se mi hlavou. Už je tady, Připrav se na předávku! „Garmin se mi nenačetl. Zapomněla jsem ho
zapnout, doprčic. Asi běžím moc rychle. Už to bude tak půl kilometru a jen 2,5min?
To je rychle. Zpomal. Super, Garmin se chytil. Pace 5:01 ne, to je rychle,
zpomal.. Zatím by to šlo. Ještě 13 km... Takový starý děda mě předběhl, hmm
fajn. Počkat, on nějak zpomaluje, nějak moc. Kopec? Už? Dyť měl přijít až na
desátém a teprve je sedmý. To snad ne. On bude ještě druhý a HORŠÍ? Tak to
nedám. To je ztracené. Ale nemám mobil, jak jim dám vědět, že už neběžím? No
tak to je jasné, musím to prostě doběhnout. Prostě zpomal, kratší kroky a pojď.
Ten děda to taky běží, tak to dáš taky. Smažák jsi měla před 4 hodinama, to už je v pohodě.. > Ten kopec prostě
přišel o tři kilometry dřív. Vyběhla jsem ho bez přestávky a byl to můj
největší a nejprudší kopec v kariéře J.
Cílová rovinka a předávám GPS Šulovi. Je to za mnou! A o 3 min rychleji než
bylo v plánu?! Oujééééé!
A teď rychle na další předávku, protože Šulo běží
jak splašená ovce, že ani mouchy nestačí uhýbat, tak ať ho stihneme..
Paráda, naše první úseky jsou za námi. Za tmy dobíhá i poslední
Radky (v cíli nezvracel J,
a kolem desáté večer štafetu přebírá opět Mišo a první auto "vbíhá" do Krumlova.
A co víc! Předběhli jsme Haka Racing Team! J
No a my teď máme tři hodinky na spánek, než ve dvě ráno přebereme opět štafetu.
Otázka za tři bludišťáky – Kolik hodin jsme spali? Přesně tak, ani dvacet
minut. To víte, endorfiny, adrenalin, déšť a křičící povzbuzující členové týmu nedaleko od nás na předávce…
Ve dvě ráno jdeme na velkou předávku. Jsou zde místní dobrovolní hasiči, kteří smaží palačinky pro běžce a vaří kafe a čaj. Díky za to! Myslím ten čaj,
protože ve tři ráno jsem schopna sníst leda tak banán a energy tyčinku.. Začíná
pršet, paráda, začíná můj noční úsek, ještě větší paráda, všude kolem je
kvetoucí řepka – největší paráda!
Může se to zdát jako bláznivost, ale těch kopcovitých
7 km uteklo hrozně rychle a já už jsem na další předávce a rychlík Šulo bere
GPSku. Svítá. Hrajeme si na občerstvovačku a kolemběžícím dáváme Rajec. Za
hodinku a půl se opět potkáváme s prvním autem. Kluci vypadají svěže a
plní pozitivní energie. Spali celou hodinu a půl.. Přibíhá Radky. Málem bourá
plot u domku na návsi a opět nezvrací. Je to fajn. Mišo se vydává na svůj třetí
a poslední úsek. My se rychle balíme a jedem někam, kde aspoň na dvě hoďky
složíme hlavu, jinak jsou ty poslední úseky ztracené..
Přírodní parkoviště u
poslední velké předávky, ideální místo, kde vytáhnout karimatky, spacák a jenom
zavřít oči,… aby nás téměř za pět minut vzbudil telefon od kluků, že Dušan už
vyběhl na svůj úsek a asi za 30min bude předávka. A to jakože jsme spali hodinu a půl?
Krásně odpočatí nasedáme do auta a jedem. Dušan vyplivuje plíce a předává GPSku
Maťovi. Mají to za sebou kluci cestařští a můžou jít na oběd. Nás úseky ještě čekají. Míjíme ceduli kraj Praha, už tam budem!..
Můj poslední úsek. Ivo, pohoda, necelých 6km dáš jako nic. Jo,
jen ten protivítr podél Vltavy a rozzuřený pes paní důchodkyně v Hradišťku nebyl v plánech a propozicích… Nakonec dobíhám bez ztráty a
předávám opět Šulovi, aby nahonil poslední možné minutky…
V cíli čekáme celý oranžový cestářský tým na Radkyho,
kterému všichni věříme, že si hodí rekord, protože „je lepší být mrtvý než
druhý“. „Už je tady“ huráááááááá vbíháme všichni společně do cíle o téměř
hodinu dříve, než bylo v plánu.
Co říci závěrem? Martinus Running Club skončil na krásném
14. místě z 176 týmů.
Tolikrát zmiňovaný smažák jsem už dlouho neslyšela.
Že jsem byla jediná holka v týmu a jediná s pacem nad 5? To je
paráda, aspoň je stále co zlepšovat! A že po Vltava Runu je ta motivace
dvojnásobná, to mi věřte!
Perfektní organizace a realizace v týmu,
branding aut, a nový mřcinský dialekt jsou další dílky skládačky, které dávají
dokupy jeden velký TEAM SPIRIT. MŘCINA SPIRIT.
DÍKY KLUCI !
Žádné komentáře:
Okomentovat