neděle 22. března 2015

Národní park YALA, aneb jak nám slon sežral batoh

Honzi, ale v tom batohu máš pas!“ „Neboj, on ho nesežere,“ snažil se mě uklidnit Honza, když jsem povolila a pustila batoh tomu dlouhému chobotu, se kterým jsme se pár sekund přetahovali. Ve chvíli, kdy zatroubil, bylo rozhodnuto, kdo je tady alfa samec…



Z nebeského Haputale jsme se autobusem svezli na jih Srí Lanky, k národnímu parku Yala. Asi nemusím moc líčit cestu autobusem, který během hodiny srazil těch 1600mnm na 200 mnm, a věřte, že to nebyla rovina a silnice první třídy. J I když tady musím podotknout, že silnice na celé Srí Lance jsou v lepším stavu než ty české! Opravdu! Nepotkáte výmol, slepované části, prostě nic, ty cesty jsou nezmaři. Hold je to Britové naučili dost dobře (Srí Lanka je bývalá Britská kolonie, kdybyste netušili). Každopádně zpět k jízdě. Když jsme se blížili k národnímu parku, začali jsme si všímat značek „Přechod slonů“ a podobných kuriozit, které nás vážně bavily. Ke všemu jsme měli to štěstí, že se na hlavní cestě před námi plazila dvoumetrová kobra, takže řidič téměř zastavil, aby ji objel. Díky bohu, že jsem tuto hlavní hrdinku z Honzíkovy oblíbené Velké čtyřky nepotkala zblízka. No a asi 5 min nato nám cestu křížila velká suchozemská želva. Řidič opět zpomalil a my tak měli své první safari J. To hlavní na nás čekalo druhý den ráno.

Ubytovali jsme se v tomto  úžasném hotelu s velice milými majiteli. Škoda, že v okolí není více míst, která bychom chtěli navštívit, protože to ubytování vážně stálo za to! Odpoledne jsme si dali malou procházku po městečku, ale vůbec nic zajímavého, kromě nakupující krávy, jsme nepotkali, a tak jsme si zašli na večeři a šli spát, jelikož jsme v 5 ráno vyjížděli do národního parku Yala. Safari jsme si domluvili skrze naše ubytování, které má pouze kladné ohlasy na Trip Advisoru, tak jsme neměli důvod nevyužít jejich služeb.

Národní park Yala byl v plánu už od počátku, protože jsme věděli, že jsou zde leopardi ve volné přírodě, které jsme prostě museli vidět! Předvečer nás ovšem nenapadlo, že to, co si budeme z Yaly odvážet, nebudou zážitky z vidění této roztomilé kočičky, ale napůl sežraný cestovní pas..

Vyrazili jsme ráno v 5 hodin, k branám národního parku jsme jeli asi půl hodiny a pak dalších 20 min čekali, než řidiči zařídí vstup. Ale nebojte, všichni to měli stejně, a my do parku vjížděli mezi prvními! Za branami na nás čekala probouzející se příroda, bylo to nádherné, první sluneční paprsky zářily skrze větve stromů a my viděli např. spícího páva na stromě, nebo právě se probouzející opice. Po chvilce nám cestu zkřížil malý slon, tak jsme jej sledovali, ale matku bohužel nenašli. Nevadí, ještě máme hodně času na potkání dalších slonů.. A tak jsme si jeli v jeepu, koukali na opice – viděli i krále Jelimána, buvoly, divoká prasata, krokodýla a mnoho ještěrů.

A pak jsme dorazili k té osudné křižovatce – na každé cestě stála asi tři auta a uprostřed mezi nimi obří slon s ještě většími kly. A nevypadal přátelsky. Ovšem všichni řidiči chtěli senzaci pro své turisty, a tak neustále na slona najížděli, až to dopadlo tak, že slon se rozběhl. My naštěstí byli ob jedno auto před slonem, tudíž jsme byli „v bezpečí“ říkali jsme si. To by ovšem ten slon nemohl to auto před námi oběhnout a vrhnout se do N A Š E H O  auta, přesněji řečeno na M O U  sedačku! Strčil chobot a  kly do auta a začal sondovat, co by si vzal. Já hrdinsky utekla z místa k Honzovi a všemi silami držela batoh. „Honzi, ale v tom batohu máš pas!“ „Neboj, on ho nesežere,“ snažil se mě uklidnit Honza, když jsem povolila a pustila batoh tomu dlouhému chobotu, se kterým jsme se pár sekund přetahovali. Ve chvíli, kdy zatroubil, bylo rozhodnuto, kdo je tady alfa samec. A tímto začalo asi 20 min divadlo, kdy jsme měli to štěstí sledovat, jak slon kuchá batoh – nejprve si pochutnal na svačince, kterou jsme ráno v hotelu dostali na cestu, pak šla ven voda a pak bunda. Bunda, která v pravé kapse měla peněženku a v levé kapse cestovní pas. Co mi v tu chvíli běželo hlavou? Asi to, že nejbližší česká ambasáda je v Indii.. 
Dobře, tak si to prohlídne a půjde dál.. Ehm, slonovi se bunda zalíbila natolik, že si ji hodil na záda a chodil s ní dalších 15 min. Prozatím asi nejdelších 15 min v mém životě. Bylo fajn sledovat ostatní jeepy, jak opět najíždějí na slona a užaslí Japonci jenom cvakají snímky na svých foťácích, ale ten slon má, sakra, Honzův pas na zádech, to vás nezajímá?!!!…  Díky všem srílanským bohům, bunda spadla na zem, slon nás opět začal pronásledovat a auto, které stálo za ním, zastavilo a řidič nám posbíral věci. Naštěstí zde byli stále blázni řidiči, kteří toužili po senzaci, a tak nás předjeli a slon byl na nás krátký a měl tak nové kamarády. My se potkali s řidičem hrdinou, který nám předal posbírané kousky, a mohli rychle pryč. Oups, Honza měl v batohu i svůj iPhone, který ovšem přežil (!!!). S menším šokem jsme pak další 2,5 hodiny jezdili po parku a snažili se vyhnout slonům, a i když jsme jich ještě pár potkali, ale ti byli hodní a poslušně nám pózovali.




Co dodat závěrem? Jsem neskutečně ráda, že jsme Yalu navštívili. Takový krásný národní park jsme dlouho neviděli, zvířata zde opravdu žijí svůj poklidný život, a tak je můžete vidět v jejich téměř přirozeném prostředí. A jsem ráda, že nás potkala příhoda se slonem, protože upřímně, vážení, kdo z vás to má? JJJ


A pro ještě větší představivost přikládám autentické video (omluvte výlevy způsobené šokem):