Sportisimo Prague Half Marathon 2016

Třetí pražská půlka je za námi ! :-) 

¨

Halfmarathon in Hradec Kralove

Po svém prvním půlmaratonu v dubnu v Praze jsem ani moc nepřemýšlela nad dalšími - Olomouc byla lákavá, ale bohužel termín konání byl právě v období letního zkouškového - a sice jsem tak trochu blázen, ale né takový, abych si mezi závěrečné zkoušky z obou vysokých škol dala ještě běžecký závod. A nejsem tak nezodpovědná, abych se někam přihlásila a jen tak to "zkusila." Byla jsem si už dopředu vědoma, že by se jednalo o závod o čas - tedy, čím dřív doběhnu, tím dřív si sednu ke stolu a budu se učit - No tady vyvstává otázka, zda-li bych hnala jak divá, abych měla čas na to, abych toho do hlavy mohla nalít co nejvíce, a nebo naopak v rámci prokrastinace si to zaběhla na časový limit tří hodin (což by mě logicky potom dooost štvalo). Takže ne, žádný jarní půlmaraton se letos již nekonal. Nutno také dodat, že mě asi měsíc po pražském závodění chytl iliotibiální syndrom a o nic příjemného se nejednalo :(. Naštěstí po 6 týdnech rekonvalescence se vše vrátilo do normálu.

Několikrát jsem zvažovala účast na Hradeckém půlmaratonu, který byl naplánován na říjen. V době zahájení prodeje registrací jsem už ale měla koupené letenky do Brazílie a jako racionální člověk, za kterého se považuju, jsem si byla vědoma, že tři týdny po návratu z měsíční cestovatelské dovolené, kde opravdu nebude čas na běhání, nebudou stačit na návrat mé jarní fyzičky. I přestože jsem plánovala běhat a trénovat v Amazonii - což jsem také dodržela, abyste si nemysleli ;).  Tudíž ne, žádná registrace na jméno Ivana Kopková na Hradecký půlmaraton 2014 nebyla. Ovšem...

Po mém šťastném návratu do Čech jsem byla postavena výzvě - závodit na jméno mé sestry, která se bohužel závodu nemohla účastnit. Co teď? Jarní výzvu v podobě prvního půlmaratonu mám zdárně za sebou, ale tři týdny - je to reálné? Poslední dva měsíce jsem ani neběhala, ani necvičila. Vrchol mé zářijové fyzičky bylo vyšplhání se na Corcovado v Riu. Ale je to výzva! Jdu do toho..

Nasadila jsem tréninkové tempo - min. 5x týdně výběh, cvičení a protahování - během tří týdnů jsem naběhala 200 kilometrů - Garmin byl asi trochu v šoku po svém prázdninovém leháru v krosně. Mé nohy, především lýtka, také - jejich bolest byla s blížícím se závodem intenzivnější. Ignorovala jsem ji. (Ano, byla jsem hloupá a naivní, jestli si to někdo teď říkáte :)). A 12.10. 2014 to přišlo - osudný den D. Naběháno mám, teď jen doufat, že lýtka budou hodná a nebudou zlobit. "Musím to (do)běhnout už jen kvůli ségře" "A hlavě když už, tak pod 2:30." .. Jsou to silná motivační slova, ale já mám s motivací a vůlí tak trochu problém, to už jsem tady také několikrát zmiňovala (bude to můj hlavní zimní úkol!). Tudíž, říkat jsem si mohla co jsem chtěla, ale na druhou stranu jsem věděla, že mi to moc nepomáhá :) :( ..

Atmosféra na malém náměstí byla super. Jednalo se o mnohem menší závod než v Praze, a to se mi na něm moc líbilo. Trasa začínala v centru - kolem slavných hradeckých lízátek směrem do lesa, kudy se běžela půlka závodu, což bylo báječné. Vyčasilo se krásné babí léto a sluneční paprsky, které prosvítaly skrze kmeny stromů, byly úchvatné. Celkově sledování podzimní přírody mě kolikrát úplně odtáhlo od běhu, že jsem ani nevnímala závodníky a čas. Sem tam mě na kole přepadla tříčlenná hlídka mých nejbližších, kteří mi dělali psychickou podporu a sledovali zdravotní stav, který byl naštěstí naprosto v pořádku.
 Od 10. kilometru jsem přestala sledovat Garmina, cítila jsem, že mi to běží dobře a nechtěla jsem se zbytečně stresovat. Kolem 18. kilometru začala spousta lidí odpadat a šli... V úseku mezi 18.-19. kilometrem jsem byla jediná, kdo běžel. To jsem opravdu nechápala - člověk by si pomyslel, jak ho to nakopne stylem "Jsi dobrá, většina už nemůže a ty tady běžíš na pohodu." ..No ehm, v hlavě mi spíše běželo "Ne, Ivano, nepůjdeš. To, že jdou všichni neznamená, že se máš připojit k davu. Musíš z davu pryč." A já to dokázala, dav mě nestrhnul a já běžela a běžela...až do závěrečného kopce, kde jsem si dala menší sprint (a ano, vím, že to všichni včetně Miloše nedoporučují) a proběhla cílovou bránou. Automaticky mačkám Garmina, abych si stopla čas a co nevidím. 2:06 ! Můj osobní rekord! Po třech týdnech tréninku jsem nejenom že dokázala uběhnout půlmaraton, ale hlavně jsem si udělala nový osobák! A to se vyplatí! :)

A jak že se to říká? ...

Těžko na cvičišti, lehko na bojišti. A je to fakt! 

i.

Support tým na trati :) 

 Zasloužený pocit doběhnutého závodu ! 

Running is a gift

Krásný pátek všem!

Minule jsem psala o svých opakovaných běžeckých začátcích, které už jsou úspěšně za mnou, a běžet 30min vkuse je dnes pro mě spíše taková rozcvička, nežli boj s vlastními emocemi a fyzičkou. Díkybohu :). Nyní přede mnou stojí jiné výzvy - již zmiňovaný trénink kopců, trénink intervalů (do kterého se mi chce asi nejmíň, ale o to víc si uvědomuju jeho důležitost), půlmaraton a tak dále a tak dále..

O mé tak trochu 'úchylce' na diáře (a všechny věci v papírnictví  :D) už asi víte. Proto asi nemusím moc popisovat, jak mé nadšení do běhání x-krát vzrostlo, když jsem si pořídila parťáka - Garmina. Zpočátku jsem koketovala s myšlenkou pořídit si nový telefon a běhat s ním (ano, neměla jsem smartphone do svých 22 let - a věřte tomu nebo ne, zvládla jsem to i bez něj!). Naštěstí mě myšlenka nového telefonu rychle opustila a já si šla hrdě koupit svůj první sporttester. Na pobočku Garmin na Evropské nedám nikdy dopustit. I přestože jim tam přišla mladá holka, která sice měla parametry sportovních hodinek nastudované, ale i tak chtěla poradit, tak se ke mně chovali vice než vstřícně a dodnes, když tam přijdu s nějakou prosbou či reklamací, tak jejich zákaznický servis řadím k těm nejlepším, s jakými jsem se doposud setkala (což se ovšem nedá říct o společnosti Leo Express, ale to tady teď nebudu vytahovat, protože článek je myšlen pozitivně a feedback na tuto vlakovou společnost mám jen a pouze negativní..). Tudíž jsem si pořídila kámoše Garmina, který mi po každé činnosti dává informace o uběhnuté/ušlé vzdálenosti, rychlosti, tepové frekvenci a další srandy. A mít svůj online diář o běžeckých aktivitách?! - to byl můj sen! :)) 

Díky Garminu jsem začala více zkoumat své výsledky a posunovat se dál, až mi to dalo kuráž přihlásit se na svůj první oficiální závod - We Run Prague 2013. Tou dobou jsem pracovala v Kofole a společně s kolegy jsme v rámci sponzoringu běželi za pramenitou vodu Rajec (ano, Rajec patří Kofole, pokud jste to netušili :). Akce to byla hezká, ale spíše se jednalo o happening nežli o závod - proto ani časové výsledky nelze moc brát vážně. Každopádně to pro mě byl další zlomový moment - první závod - CHECK! :)

No a pak to přišlo, večer jsme měli doma kolaudačku a další ráno (ne, nebyla to těžká rána opilcova ;), ale spíše lehká rána běžcova) jsme do toho se ségrou praštily a zaregistrovaly se na pražský půlmaraton 2014. A pak jsem na měsíc odjela pryč :D ..

Návrat z dovolené byl těžký - nová škola, nová pravidla, zpátky do kofoláckeho koloběhu a tak.. Podzimnímu běhání to upřímně moc nepřálo a já naši dubnovou výzvu moc neřešila .. Do ledna. První leden. Žádná předsevzetí. Činy. Vyběhla jsem a běhala poctivě cca 170km/měsíc. Trénink nabral na obrátkách a já si do svého prvního půlmaraton vážně věřila, kdyby.. Dva týdny před závodem mě skolila má první nemoc za celou zimu :(. V lékárně jsem nechala nekřesťanské peníze, pila dva litry zázvorového čaje denně a stále nic nepomáhalo. Velká sobota byla za rohem a já stále v posteli. Bylo to špatné. Díkybohu jsem se ve středu zmátořila a popadla štěstí za pačesy. V pátek jsem se šla lehce proběhnout, akorát ono to lehce fakt nešlo. Můj plánovaný trénink, má vize zaběhnout si půlmaraton pod 2 hod byla ta tam. A věděla jsem, že zítřejším cílem bude vůbec doběhnout.

Sobotní ranní atmosféra je pro nesportovce těžce popsatelná. Ty pocity, které se ve vás mísí, první půlmaraton před vámi, co čekat? Miloš psal hodně článků na toto téma, ale přeci jen, každý si to prožívá s dávkou osobitých emocí, které predikovat nelze. Už jen ten pocit, kdy stojíte u Rudolfina a sledujete všechno to dění kolem - tisíce běžců, všichni máte stejný cíl - sice s rozdílnou vidinou času, ale všichni si chcete ten závod užít a na konci proběhnout bránou a zažít ten hrdinský pocit, který vás málokdy v životě potká. V práci? Ve škole? To asi těžko.. Ten neopakovatelný pocit běžet v davu, slyšet Smetanovu Vltavu a užívat si skandování fanoušků a rodinných příslušníků, které je opravdu jenom a jenom vaše (a dalších desíti tisíc běžců)..
Celý závod je jedinečný a neopakovatelný. My jsme letos měli štěstí na počasí, které bylo pro běžce naprosto ideální. Se ségrou jsme se držely spolu do nějakého 15. kilometru, kdy se rozhodla mi ukázat svůj zadek, a dát mi o cca 3 min nafrak. Svůj závod jsem nakonec skončila s časem 2:11:09 - nic závratného (ano, i nový světový maratonský rekord je rychlejší), ale já jsem byla šťastná. Závod jsem dokončila a dostala na krk snad svou první medaili v životě. O medailích to ale není - je to o tom, že jsem sama sobě dokázala, že když člověk opravdu něco chce a vytrvale si za tím jde, ono to nakonec vážně funguje! Před 4 lety by mě snad ani nenapadlo, ze uběhnu 21 kilometrů a navíc mě to bude bavit.. Je to zvláštní pocit srovnávat se s někým, kým člověk byl předtím než objevil něco, co mu změnilo život, pohled na svět a vlastně i přístup ke všemu (a teď nemluvím pouze o běhání - co takhle přátelé, práce, cestování a jiné koníčky? Není nic krásnějšího než vědět, ze to, co děláte vás baví, že ti, které máte kolem sebe vás baví a pokud vás i motivují.. No řekněte, existuje lepší kombinace?!)

Tolik asi dnes k mým prvním běžeckým závodům. Jaké jsou vaše pocity ze závodů? A co si na nich nejvíce užíváte? Prostředí? Emoce? Boj s vlastní myslí a tělem? Nebo úplně něco jiného?

i.