ZÁTOPEK... Když nemůžeš, tak přidej!

Když jsme malí, máme všichni nějaké idoly a vzory. Pak nám do cesty vstoupí puberta a pomyslný rozum a najednou vzory nikdo nemá, protože "chce být originál" a nechce být jen kopií někoho jiného.

Ano, to je moc hezké, tak mi ovšem vysvětlete ty stovky současných blogerů, které sledují tisíce lidí, a všechny ty stejné fotky na sociálních sítích s bílým stolem, MacBookem, tulipány, kafem a diářem.. Prostě originál vedle originálu :-D

Relax, Refresh, Recharge ...

Že jsem v minulém příspěvku psala něco o bolesti v lýtkách, a že jsem byla naivní? Ano, je to všechno pravda, která se mi vymstila. Nemůžu říct, ze jsem to i tak trochu nečekala, jelikož nějaký ten pátek už běhám. Ovšem vidina zaběhnutého druhého půlmaratonu v sezóně byla silnější. A jak to celé kromě osobního rekordu dopadlo? Pětitýdenní neschopností a rekonvalescencí. Bolest se přesunula z lýtka na holenní kost a diagnóza ortopeda byla jednoznačná: 'Klasické běžecké zranění. Normálně jste tu kost přetížila, slečno.' 'Aha, díky pane doktore. Naštěstí jste alespoň vyvrátil mé černé myšlenky o únavové zlomenině.' Tudíž následovaly dva týdny magnetování a dalšího odpočinku. Který vlastně přišel i vhod. :)

No a co teď? Jak naložit s tímto volným časem, který jsem měla rezervovaný pro své nové zářící Nike botky? Díky Michelle jsem objevila kouzlo vany (to, které jsem ztratila v mládí, kdy mi na Vánoce přestal Ježíšek nosit zelenou, extra-pěnivou pěnu do koupele se žabákem na etiketě a voňavý dětský šampón, po kterém neštípaly oči). Vzhledem ke své nutnosti stále něco dělat jsem si čas na čtení našla vždy večer, kdy jsem sáhla po knížce ležící na nočním stolku a automaticky ji otevřela v posteli. A ano, je večer, svítí lampička, já mám už vyčištěné zuby a jsem v pyžamu - šedé buňky mozkové tuší, že je čas na tu nejposvátnější část dne - spánek. Proto, ačkoli jsem se mohla snažit sebevíc, do tři stránek jsem nad knihou regulérně vytuhla a za dvě hodiny se vzbudila s křečí v krční páteři a obtiskem skrčených stránek na obličeji.
Proto jsem zvolala hallelujah, když jsem si doma po jakkoliv náročném dni napustila vanu a oněch 60 min klasicky věnovaných běhu, tentokráte strávila ve vodě s knihou v ruce. Bohužel jsem usoudila, že knihy z knihovny se zde nehodí. Tak zaprvé, kdo ví, kde všude se válely, a všechny ty bakterie by mi naskákaly do vody a zadruhé vracet pravidelně do knihovny knihy se zvlněnými stránkami taky není moc super pocit. Proto je potřeba obětovat své knihy z vlastní (či rodinné) knihovny, na kterých se sice zmíněná hodina ve vlhku také podepíše, ale kniha je vaše vlastní, tak se nejedná o takový průšvih.
Klasická otázka: proč nečtu ve vodě časopisy? Především proto, že ze současné trafikové nabídky si čas od času kupuji Respekt nebo Run za jediným účelem - jsou lehké do kabelky a mají krátké články (nemluvím o Tématu týdne v Respektu), tudíž na cestu do/z školy/práce emhádéčkem jsou pro mě ideální. Rozečíst si kapitolu knihy a pak zase zapomenout děj je pro mě trestuhodné. Proto volím knihu jen tehdy, vím-li, že mám čas půlhodiny a více..

A jaké knihy jsou v mém současném čtenářském deníku? Neběhám, tudíž běžecké!

V půli listopadu mi dorazila výroční kniha Škorpilova škola běhání šedesátníka Miloše Škorpila - autora webu bezeckaskola, jehož jsem pravidelným čtenářem. A ačkoli znám většinu jeho tipů a triků a rad běžcům, pořídila jsem si tuto publikaci především, protože  jsem #booklover, mám ráda vůni nových knih :), ale také, abych si ji mohla kdykoliv kamkoliv vzít a nalistovat si téma, které si chci zrovna přečíst a nemusela kvůli tomu zapínat počítač a googlit. Knížku jsem přelouskala během dvou cest vlakem mezi Prahou a mou domovinou na severní Moravě (= 8 hodin). Opět jsem si obnovila běžecké teze, mýty a fakta, ale také se dozvěděla nové informace o běžeckém stravování (i když ty se taky mění jako móda tygřích vzorů) a prostudovala běžecké tréninkové plány. Vyzkoušela jsem protahovací cviky a slibuji, že je budu dodržovat! (většinu,... ok, tak alespoň půlku :). Miloš Škorpil píše velice čtivě a jednoduše, tudíž kniha je vhodná i pro odpočinkové chvíle - třeba, když zrovna relaxujete po dlouhém běhu. :)

 Druhou knihou, kterou v poslední době také hodně listuji je Běh a maraton - úplný průvodce. Tuto knihu jsem si zakoupila v euforii z prvního zvládnutého půlmaratonu v dubnu. Je to výborná encyklopedie pro běžce začátečníky i pokročilé. Člověk v ní najde popis lidského těla a svalů, které takový anatomický analfabet jako já absolutně neovládá. Dále je zde přehled posilovacích a protahovacích cviků, výživa a rady, jak předcházet zraněním. Pokud poslední zmiňovanou kapitolu přeskočíte, tak si pak rovnou můžete nalistovat kategorii zranění, kde jsou popsané nejčastější běžecké úrazy, možnosti léčby a rekonvalescence. A opět zde nechybí tréninkové plány pro tratě klasických délek (5km, 10km, půl/maraton). Kniha je plná fotografií, což mi zrovna u zmiňovaných cviků nadmíru vyhovuje (není snad nic horšího než popis cviku bez ilustrace). 

A poslední, ovšem neméně důležitou, knihou pro mě je Born to run. Na tuto knihu jsem se chystala doslova rok, ale pokaždé mi do toho něco vlezlo (nejčastěji studijní publikace, poté zmiňovaná síla spánku a na dovolené tropický déšť, který tuto knihu totálně zlikvidoval, ovšem brazilské slunce si s tím umělo poradit. Kniha dnes sice nevypadá jako nová, zato má pořádný životní příběh - za což byla má sestra určitě vděčná, když jsem jí knihu po letní výpujčce vracela - zde vidím výhodu knih s externím obalem - když jsou zpátky v obalu v knihovně, nikdo na nich nic nepozná ;). Příběh běžce, který si říká Caballo Blanco, mě naprosto uchvátil a dovolím si tvrdit, že se tak stane každému čtenáři, který má minimálně co dočinění s během. Poutavý a nevěřícný příběh je ukázkou toho, co všechno lidé svou vlastní vůlí, silou a přesvědčením dokáží. Čtení této knihy mě obohatilo o nové postřehy a myšlenky, které mi dosud vězí v hlavě, a stále mě nahlodávají o nich přemýšlet a dívat se na běh z jiného úhlu pohledu.

Všechny výše zmíněné knihy splnily má očekávání. Zaplnily mou neběžeckou sezónu a na sto procent mě namotivovaly běžet dál. Už se nemůžu dočkat, až opět vyběhnu vstříc zimě, dešti, (sněhovým vločkám?). Ta neběžecká pauza se těžko vysvětluje někomu, kdo neběhá, nebo třeba podobnou pauzu ještě nezažil - ale jsou to chvíle, kdy každému běžci, kterého vidíte z okna, doslova a dopísmene závidíte. A není to zlá závist, ale taková ta hezká - sportovní. V tu chvíli si člověk uvědomí všechny kolem sebe, kterým životem nebylo dopřáno sportovat, a naopak všechny ty zdravé, kteří raději sedí doma u televize namísto, aby se zvedli a šli se projít, udělali s Alíkem na vodítku jedno kolečko kolem domu navíc a prostě vůbec byli rádi, že se můžou hýbat. Všechno je to o lidech, jaké si to udělají. Stejně tak je to i s časem.
Čas je ta nejvzácnější věc, kterou máme, a jak s ním naložíme je čistě na nás. Proto i knihy, které se chystám číst, pečlivě volím na základě doporučení mých nejbližších. A jaké to budou příště? Už mi leží v knihovně, ale vy se nechejte překvapit ;).

i.