První úsek strmým pádem v naprostém slejváku, podívaná,
jak se nad Tatrami blýská, slalom v bahně mezi splavenými větvemi a kamením
a spánek pod kostelními zvony. Toto jsou jedny z nezapomenutelných
okamžiků štafety Od Tatier k Dunaju. V tuto chvíli mám již za sebou
svůj poslední úsek, kde jsem opět zmokla, a zbytek naší posádky se připravuje.
Fyzicky už to moc nejde, tak alespoň psychicky.
Pokud jsem si ráno o šesté a za deště říkala, že má rovná
desítka po místní komunikaci je nuda, tak jde poznat, že jsem v tomto
závodě nováček. Ty další úseky, které na nás čekaly na jihu Slovenska, byly
otřesné. Několikakilometrová rovina, bez jediné zákruty a počasí samozřejmě
jižanské – tudíž třicítky ve stínu, který by zde ovšem běžec pohledal! Více než
kde jinde začíná hrát velkou roli tým a podpora týmu, který zastavuje každý
druhý kilometr a podává svému běžci vodu. (Tedy jen v případě, že zbytek
týmu není v Tescu a nenakupuje brambůrky běžci, který o těch extra
vroubkovaných snil v dobách, kdy mu bylo fajn, měl myšlenky na jídlo a
zrovna nevysychal na placičku na svém úseku :-D.
Někteří platí těžké vstupné, aby viděli zpocená uřícená těla
třeba v ringu, nebo na hasičských soutěžích (alespoň v Sexu ve městě
holky opustily Manhattan, aby je viděly JJ).
Tady se stačilo postavit podél trati s vodou a ještě jste si vysloužili
úsměv J.
Opravdu jeden velký respekt všem těmto běžcům, kteří ty
nekonečné parné úseky s vervou doběhli a byli schopni předat štafetu dále
směrem k Bratislavě.
A pokud jsem v předchozím článku psala o božské maně,
tak jsem opět předběhla. Ta pravá božská mana nás teprve čekala. Božská Andy, Kita
a Honza nám přichystali piknik přímo u trati, na paloučku ve stínu,
s lednicí plnou alko i nealko nápojů, s kufrem auta plných dobrot
(čti domácí buchty, chleby v županu, toasty, mini pizzy, ovoce a zelenina,
čokoládky). Zde jsme se potkali s prvním autem druhého týmu, který se už
stihl vrátit z Tesca a někde na šestém kilometru odchytit Mahlavečka (ano, opět
si to chlapec vyžral – tentokrát místo bahna a vody to bylo sluníčko a teplo) a
zabránit tak kolapsu. Společně jsme tak zakotvili a povzbuzovali okolní běžce
(a možná i tak trochu prudili týmová auta, která kolem nás projížděla na
předávku 500 metrů vzdálenou).
A jak už to tak bývá – vše má svůj konec. Ten náš byl na 9.
a 17. místě ze 131 týmů v naší kategorii J.
Další úžasná akce za námi a teď se můžeme už jen těšit, co nás čeká a nemine v roce
2016.
Díky vám všem z týmů #hlavnenapohodu a #hlavneprezabavu
! Bylo to s vámi super!
Žádné komentáře:
Okomentovat