Že někdy budu spát u kostela by mě nikdy nenapadlo. Před medvědy jsem možná utekla, ale co ti duchové v kostelní zahradě? Naštěstí jsem po druhé ovečce na mostku usla ...
ještě pohled na naši první přestávku v restauraci :)
Noční štafeta předána opět Šulovi a já pomalu usínám
v autě při každé předávce, vždy na 5 min tvrdého spánku a pak jen tak
letmo – stále slyším, co si chlapi v autě povídají. Ale jsem natolik líná
unavená, že při předávkách prostě nevylézám z auta a chrním. Ano, tady ten
můj team spirit pokulhává, přiznávám. Ale veřejně zde slibuju, že do Vltavy se
polepším, abych byla lepším parťákem J
Hodina za hodinou plynou, my se pomalu posunujeme od předávky k předávce a
blíží se náš noční odpočinek. Ve chvíli, kdy je štafeta předána druhému autu se
rychle balíme (kluci se balí, já ležím zkroucena a zabalena ve spacáku na
přední sedačce auta) a vyrážíme směr Vráble.
(náš kostelní kemping :)
Zde máme opět necelé tři hodinky,
abychom se natáhli, vyrovnali záda a dali našim tělům chvilku pauzy, než
převezmeme kolík na naše poslední úseky. Vjíždíme do malého městečka, kde je
předávka. Moc libově na spaní nevypadá. Nejprve si chceme ustlat nákladní
plošině u Lidlu. A to až do té chvíle než si uvědomíme, že ráno nás vzbudí zásobování.
Nic naplat, hledáme dál. Jedno kolečko kolem kostela, druhé… vjíždíme
k místnímu menšímu sídlišti. Tady by to šlo, kdyby ovšem nesvítila ta
proklatá pouliční světla. Oukej, naposled to točíme a parkujeme u místního
kostela. Má kolem sebe zahradu se stromy, které vrhají stín od pouličních
světel. Ano, opravdu jsme natáhli
karimatky se spacákem v kostelní zahradě. Nikdo tady nebyl, jen stíny
a možná i duchové. Ale takové
myšlenky vždy odejdou ve chvíli, kdy si narovnám záda a připadám si jako
v tom nejluxusnějším hotelu. Konečně ležím, jedna ovečka, druhá ovečka,
tř…. Spím. Bim Bam. Zzz.
150 minut spánku za námi a my musíme vstávat. Má záda se
narovnala, nohy neskutečně ztuhly, ovšem mozek
je stále v kómatu. Balím spacák a karimatku a přemýšlím, co budu
dělat. Jaký je teď postup. Připadám si jako ve vakuu. „Tak teď si namíchám enerigťák. Pak sním mandle. Vypiju energiťák a
měla bych ještě něco sníst, ale můj žaludek to asi nedá.“ 20 hod vkuse jen
na Life Food tyčinkách, datlích a ořeších je sice fajn pro výkon, ale žaludek
volá po brambůrkách. Ach brambůrky,
božská mana (viď Mahlavečku?! ;-) Všechen
přípravný proces jsem zvládla a vidím, že na předávku utíká už druhý tým.
V noci nabral asi 40 min náskok. V tuto chvíli si uvědomuju, že se
blíží i můj výběh a mozek spouští
varovný signál se směrníkem na má betonová stehna. Právě si uvědomuju, že
po nočním stoupáku jsem se neprotáhla a jenom skrčila v autě a tuhla. Au.
ano, to jsem měla v noci udělat.. Teď by ta stehna tolik nebolela :/
Janko přibíhá se slovy „stáhl
jsem náskok, tak doufám, že v tom budeš pokračovat,“ beru pásku a
mizím. Přede mnou dva pomalí běžci a já je postupně dávám. To mi přidává na
síle. Běžím dál. Jedno týmové auto. Chvilka slávy, hecování a ujíždějí dál.
Druhé auto druhého týmu – opět klakson, úsměv a salutování. Za tři kiláky i
moje auto plné již vzbuzených chlapů stojí na cestě – s vodou a foťákem –
konečně i já budu mít pár fotek :-D Jde
to ztuha, ale běží mi to, Aspoň, že tak. Další slib do Vltavy – po každém
běhu se protáhnu!!! – Další auto troubí a zastavuje – „Moment, to je už čtvrté,
tady nesedí počty“ a vybíhá z něj
Hanča (ta, jejíž týmu jsme poskytli v pátek střechu nad hlavou a na Vltavě
vodu jejím spoluběžkyním během jednoho fujtajbl úseku) s flaškou vody.
Díky, díky, pár loků, startují a odjíždějí.
A já před sebou vidím tmavo a jde to proti mně…
Ano, i na svém třetím úseku jsem zmokla ! :-D Samozřejmě na
předávce déšť ustává. Já mám před sebou poslední kilák a začínají mě chytat
křeče. Nevím z čeho, ale do chůze nemám vůli přecházet. Musím to doběhnout.
Půl kilometru běžím jako skřet. Nechtěla bych sedět v kolemjedoucích
autech, které se na mě musely dívat :-D Po 700 metrech křeče ustávají a já
začínám sprintovat do cíle. Po té nekonečné rovince je zde konečně zatáčka a já
vidím lidi. Hecují, tleskají a je to fajn. MÁM TO ZA SEBOU!!!
díky Life Food za doping! :-)
Šulo má naštěstí před sebou dlouhý úsek, a tak nemusíme
spěchat a já se v klidu můžu protáhnout a užít si pocit doběhu. Pocit, že jsem první ve finiši, že mě už žádný
úsek v nejbližších 24 hod nečeká, být bez obav v mokrém a zapózovat
si na finální fotku.
Další blaho nastává asi za hodinu, kdy se ozve kručící
břicho a já si můžu bez obav vytáhnout chleba a namazat si ho poctivou vrstvou
italského Patifu (v tuto chvíli je božská mana tato sójová paštika). A
v hlavě mám vzpomínky, jak jsem na dovolené před dávnými lety vyjela
Plešné jezero na kole bez pauzy a nahoře snědla na posezení tři bílé rohlíky s Májkou
(nikdy víc mi jídlo tolik nechutnalo :-D )
A jak jsme doběhli do cíle? Tak to si počkejte na poslední díl J
Žádné komentáře:
Okomentovat