Běhej Lesy Lednice 2015

Když se mě v červnu několik přátel ptalo, kam letos v létě opět vyrážíme za dobrodružstvím, sama jsem nevěděla, co odpovědět. Je to zvláštní, člověk jako já, který má život naplánovaný téměř na minuty, nevěděl, co bude dělat v létě. Zdali se naše velké cestování bude opakovat, nebo se objeví jiné příležitosti.. 

A právě druhá možnost nastala a naše cestovní plány jsme museli odložit na ...(snad brzy :-) A tak se stalo, že po několika letech trávím léto v České republice a dosud si ho nemůžu vynachválit. Kouzlo probuzení se na vesnici, kde už od čtyř kokrhá sousedovic kohout, z kravína jsou slyšet krávy a k tomu všemu čerstvě nasbírané maliny z vlastní zahrádky do ovesné kaše.. Vysněný relax, jaký si člověk neustále žijící online v rušné Praze, může přát. Vypnout telefon, lehnout si do brazilské hamaky a číst si, zchladit se v bazénu, a opět si číst...

Každopádně, abych tady nešířila bludy, že jsem celé prázdniny offline doma na Moravě, průběžně jsem také v Praze v práci. A aby mé prázdniny nebyly čistě pracovní a víkendově výletové, rozhodla jsem se dát si záchytné body, které mě budou motivovat běhat i přes ta neúprosná vedra a trénovat až do morku kosti (to byste nevěřili jaká fata morgána je podoběhový skok do bazénu - tenisky, netenisky - stejně potřebovaly vyprat a přes den zase uschly :-)

Jedním z těchto motivačních záchytných bodů byl závod Běhej Lesy Lednice. Karlštejn mi tak trochu v záchvatu zkouškového období utekl a na místě tedy bylo krásné okolí jižní Moravy. A aby mé běžecké já nepolevilo, zaregistrovala jsem se rovnou na delší trasu, tudíž 22 km. No a abych v tom nebyla sama, Honza si dal 11km (to proto, aby byl v cíli dříve a mohl mě při mém doběhu fotit :-). Tři týdny před závodem to byla sranda, nejdelší běhy jsem měla kolem desítky a moc jsem to neřešila. V dubnu jsem zaběhla půlmaraton, a tak v červenci ta dvaadvacítka taky půjde, ne?... No a když jsem vážně chtěla trénovat, tak zde bylo překážkou počasí. Ano, vím, že není špatné počasí, ale špatně oblečený běžec - každopádně to bych musela běhat nahatá a stejně bych při tom vypotila Aralské jezero.. 
A tak jsem si prostě jen tak pobíhala, až se přiblížila sobota a náš výlet na jižní Moravu...

Na D1 chytáme bouřku, kde nevidíme na 5 metrů před sebe a zpomalujeme na krok. Já si sedím na pohodu vzadu a baštím svoje ráno připravené rajčatové těstoviny - tuším, že energie dnes bude potřeba!
Běžců bylo u registrace dost, ale pro mě, která jsem zvyklá jen na větší závody, to bylo málo :-D (ale prý nás bylo 900 což už je dost, hold nemám odhad :-) Máme asi hodinku do startu, a tak ještě pijeme místní zázračný pramen (start je v Lednických lázních), který nám všem určitě pomůže zdárně doběhnout do cíle. Dvaadvacítky startují jako první, jedenáctky až deset minut po nás..

Odstartováno..

První kilometry je potřeba hlídat si čas a nepustit to s davem, který míří úprkem vpřed. Blázni (jsou sice ti, kteří zůstali doma, ale i ti, co to na začátku přepálili). Na 4,5 km nás předbíhá druhý rychlík z jedenáctky a na dresu má AKEZ Kopřivnice - neubráním se krátkému dojetí a za divokou čárou jen hlasitě zakřičím "Kopřivnice do tohoooo." Mladík mi zamává a je tu tam.. Běh lesem je fajn, ale čeká nás první kopeček na stráni k Apolónovu chrámu, který je nechutně horký a prudký, většina přeběhlíků z prvního kilometrů jde. Ivanka, frajerka, utíká. Na občerstvovačce na sebe liju dva kelímky vody, a běžím vzhůru dalším 17 kilometrům.  Cesta je fajn, střídají se pole, lesy, louky a sem tam i slibovaný architektonický skvost, který za sebou nechali páni Lichtenštejnové - no upřímně, byly hezké, ale já byla ráda, že mi to běží, a tak jsem se moc nekochala. Užívala jsem si spíše čerstvou vůni přírody. Co mě ovšem opravdu dojalo (k smíchu - z osobních důvodů)  byla cimbálová muzika na poslední občerstvovačce. Byl to jednoznačně originální kousek organizátorů :-). Co ovšem nebylo tolik originální a vtipné, když na mě slečny organizátorky křičely "už jen kousek a jsi v cíli!" A po uběhnutém kilometru se na mě směje dobrovolný hasič se slovy "Slečno, už to máte za pár, jen dva kilometry a jste v cíli!" "COŽE?!!!" Mentálně už jsem opravdu na další dva tisíce metrů přichystána nebyla a v tuto chvíli jsem zažila opravdovou krizi, kdy mi hlavou běžely myšlenky, že přejdu v chůzi, ozvaly se do té doby bezproblémové nohy a prostě jsem byla neskutečně slabá. S hrdostí ovšem můžu říct, že jsem sama sobě nepodlehla, a i když jsem v běhu možná trochu zpomalila, stále jsem běžela a doběhla až do vysněného cíle..

Tam jsem skočila do fontány (do té, o které jsem si před startem dělala srandu se slovy:"se vsadím, kolik běžců v ní po doběhu skončí") a byla šťastná. Začalo mrholit.

Přesunuli jsme se do kempu, dali si sprchu a šli na (víno) večeři...

 

Díky organizátorům za takový hezký závod s nevšedním okolím. I když pár organizačních chybek se objevilo (třeba nedostatek vody na druhé občerstvovačce, kdy půlka závodníků se k vodě vůbec nedostala), bylo to prima.
Stejně jako na Vltava Runu mě dostal SDH, který v závodě zařídil parádní sprchu, navigaci a informování (i o těch nepříjemných dvou kiláčcích do konce :-). Bylo moc fajn proběhnout se zase v jiném prostředí s jinými lidmi. Díky !